Irenäus Eibl-Eibesfeldt Pořadí knih

Přírodopis lidské pošetilosti. Kniha prof. Irenäa Eibl-Eibesfeldta, zakladatele nového vědního oboru – etologie člověka, tedy vědy zabývající se zkoumáním biologických determinant v lidském chování – je obsáhlou prací, ve které se autor vyjadřuje z pozice zoologa a etologa k současným problémům lidstva a navazuje tak na tradici nevídaně úspěšných sociálně-kritických děl svého učitele, Rakušana Konrada Lorenze. I když kniha nepatří rokem vydání (1991) k nejžhavějším novinkám na trhu, vyjadřuje se k problémům, které člověka již od počátků jeho „civilizované“ éry trápily a možná budou trápit čím dál tím více, pokud se několik klíčových věcí v lidském chování a smýšlení nezmění. Je třeba podotknout, že žádná jiná autorova kniha nebyla dosud v ČR vydána (kromě knihy „Galapágy“, která však za minulého režimu vyšla bez vědomí autora) a také to, že Eibl-Eibesfeldt, ač je ve své domovině i celosvětově díky svému významu pro vědy o člověku poměrně známou osobností, je v České republice jako vědec i myslitel obecně spíše opomíjen.

O zvláštnostech zvířeny, obývající galapážské souostroví v Tichém oceáně, vypráví profesor zoologie na mnichovské universitě. Líčí způsob života unikátních živočišných druhů, popisuje lachtany, leguány, obrovské želvy i množství různého ptactva a svědčí o jejich chování, jak je vypozoroval při své návštěvě „rajské zahrady“, do jejíhož poklidu zasáhl ničivě teprve člověk. Autor proto zdůrazňuje krotkost galapážských zvířat a potřebu jejich ochrany, na níž sám má velký podíl (jeho přičiněním byla na Galapágách zřízena ochranná biologická stanice). V ČSSR vyšla tato kniha za minulého režimu (v roce 1970) bez vědomí autora.

O zvláštnostech zvířeny, obývající galapážské souostroví v Tichém oceáně, vypráví profesor zoologie na mnichovské universitě. Líčí způsob života unikátních živočišných druhů, popisuje lachtany, leguány, obrovské želvy i množství různého ptactva a svědčí o jejich chování, jak je vypozoroval při své návštěvě „rajské zahrady“, do jejíhož poklidu zasáhl ničivě teprve člověk. Autor proto zdůrazňuje krotkost galapážských zvířat a potřebu jejich ochrany, na níž sám má velký podíl (jeho přičiněním byla na Galapágách zřízena ochranná biologická stanice). V ČSSR vyšla tato kniha za minulého režimu (v roce 1970) bez vědomí autora.