Jean-Luc Godard
3. prosinec 1930 – 13. září 2022
Jean-Luc Godard byl francouzsko-švýcarský filmař a klíčová postava "francouzské nové vlny". Jeho tvorba často zpochybňovala konvenční postupy hollywoodské kinematografie a představovala radikální přístup v rámci Nové vlny. Filmy Jeana-Luca Godarda byly proniknuty jeho politickými názory a hlubokou znalostí filmové historie, přičemž se často odvolávaly na existenciální a marxistickou filozofii. Jeho jedinečné filmové vyjadřování z něj učinilo jednu z nejvlivnějších postav světové kinematografie.
Filmový režisér a teoretik, nejslavnější a nejradikálnější představitel francouzské nové vlny. Narodil se 3. prosince 1930 v Paříži. Vystudoval etnologii na Sorbonně a od roku 1950 byl spolupracovníkem a později vůdčí osobností filmové kritické revue Cahiers du Cinéma. Tam se seznámil s kritikem André Bazinem a s cinefily a pozdějšími režiséry Truffautem, Rohmerem, Rivettem a dalšími. Společně vyznávali program realismu, kterého lze docílit především dlouhými nepřerušovanými záběry, které jsou opakem hollywoodských střihů na jednotlivé postavy během děje. Přestože nesmírně obdivovali hollywoodský film (Ford, Hawks, Hitchcock, Ray), rozhodli se tvůrci nové vlny jít vlastní cestou a rekonstruovat upadající kinematografii její destrukcí. V roce 1953 pracoval Godard na stavbě přehrady ve Švýcarsku a za vydělané peníze tu natočil svůj první krátký film AKCE BETON (1955). Později natočil dva krátké filmy s už typickým rukopisem CHARLOTTE ET VÉRONIQUE (1957) a CHARLOTTE ET SON JULES (1958).
Jeho celovečerní debut U KONCE S DECHEM (1960) navždy změnil dějiny světové kinematografie. Banální námět, který rozvinul Francois Truffaut z černé kroniky, zfilmoval Godard netradičně a převratně. Anarchistický způsob vyprávění filmu koresponduje s živelnou povahou hlavního hrdiny nezapomenutelně ztvárněného Jean-Paul Belmondem. U konce s dechem je filmová báseň o touze po volnosti a nespoutanosti, které není člověk schopen dosáhnout. Godard zbavuje film vší divadelnosti, natáčí v reálném prostředí, často ruční kamerou, herci obvykle improvizují. Dlouhé záběry střídají tehdy převratné rychlé prostřihy. Na rozdíl od svých souputníků z nové vlny zůstal Godard věrný svým zásadám a je dodnes neúnavným filmovým inovátorem, který se občas nevyhne ani slepé uličce a neúspěchu. Protože byl vždy také teoretikem, zůstaly některé jeho filmy jen samoúčelným experimentem, ilustrací jeho momentálních teoretických postojů a politického přesvědčení. Ovšem vždy byly aktuální. Zlí jazykové tvrdí, že Godard svůj fantastický debut už nikdy nedokázal překonat. Dlužno dodat, že s každým dalším filmem se Godard víc a víc vzdaluje běžnému divákovi i kritikům.
V 60. letech točil převratné filmy jako na běžícím pásu. VOJÁČEK (1960) je příběhem společenského outsidera odehrávající se na pozadí války v Alžírsku (proto byl do roku 1963 zakázán). ŽENA JE ŽENA (1961), první režisérův barevný film, je „muzikálový neorealismus“ a nostalgie po americkém muzikálu. V opět černobílém snímku ŽÍT SVŮJ ŽIVOT (1962) Godard definitivně porušuje zásady běžného filmu a dělí ho do kapitol jako román, experimentuje se zvukem, děj provází spíš komentář než dialogy. Nanu, kterou chudoba donutí k prostituci, ztvárnila v životní roli Anna Karinová, která byla v letech 1961-67 Godardovou ženou a ztvárnila hlavní role v několika jeho filmech. V 60. letech patřil k režisérovým stálým spolupracovníkům také kameraman Raoul Coutard.
Do italského projektu ROGOPAG (1962) přispěl Godard povídkou Nový svět a následně natočil podle scénáře Roberta Rossellini válečnou satiru KARABINIÉŘI (1963), pikareskní putovaní dvou hlupáků válečnými hrůzami. Největší Godardovou produkcí a nejhollywoodštějším filmem je POHRDÁNÍ (1963), podle románu Alberta Moravii, s Brigitte Bardotovou a Michelem Piccolim. Následovala rozverná gangsterka BANDA PRO SEBE (1964). Záměrně jako fragment je koncipována VDANÁ ŽENA (1964), záznam běžného dne jedné ženy.
V ALPHAVILLE (1965) kombinuje Godard žánry sci-fi a film noir. Ve městě budoucnosti ovládaném počítačem, pátrá detektiv (Eddie Constantine) po ztraceném vědci. BLÁZNIVÝ PETŘÍČEK (1965) je vyloženě anarchistický film s Belmondem a Karinovou v hlavních rolích. Romantický příběh útěku do samoty přírody před světem plným gangsterů, který však končí apokalypticky. Následoval film anketa podle dvou Maupassantových povídek MUŽSKÝ ROD, ŽENSKÝ ROD (1966) o pařížské mládeži, „dětech Marxe a Coca-Coly“, a jejím politickém smýšlení. Formálně podobné jsou 2 NEBO 3 VĚCI, KTERÉ O NÍ VÍM (1967), zabývající se tématem prostituce (vize prostituce jako hnací síly vyspělé liberální společnosti), ale také možností našich slov popsat realitu. Godard záměrně neustále narušuje film připomínkami, že jde jen o film a hlavní hrdinové jsou pouze herci, vycházeje při tom z Bertolda Brechta. Oba filmy už naznačují pozdější Godardovy filmové eseje.
Politicky se tehdy Godard přiklonil k maoistické levici, což dokládá ČÍŇANKA (1967), která si pohrává s otázkami maoismu, duševní a politické revoluce i terorismu. Film vhodně zapadl do pařížských událostí roku 1968. Godard stál na straně revoltujících studentů a ostře napadal stávající producentský systém francouzské kinematografie. Již dříve ostře vystupoval proti válce ve Vietnamu. Z téhož roku je Godardův nejanarchističtější (!) snímek WEEK END (1967), který je ostrou satirou na západní kapitalistickou a konzumní společnost. V roce 1969 založil Godard spolu s Jean-Pierre Gorinem marxistickou produkční skupinu Dziga Vertov. O okupaci Československa natočil v Praze film PRAVDA (1970). Snímkem TOUT VA BIEN (Všechno je v pořádku, 1972) s Jane Fondovou a Yvesem Montandem se načas rozloučil s „nedemokratickým“ filmovým plátnem a nadále tvořil jen pro televizi a video.
ZACHRAŇ SI, KDO MŮŽEŠ (ŽIVOT) (1980), jeho „druhý první“ film, ukazuje nudu a prázdnotu lidského života bez lásky a v chaotickém světě. Mériméovu novelu zpracoval ve filmu PRÉNOM CARMEN (Křestní jméno Carmen, 1983). Vytržení ze skepse znamenal Godardův nejpoťouchlejší film PĚSTUJ SI PRAVAČKU (1987), plný hloupého humoru a poezie, jakýsi „duchovní vaudeville“. Následovaly NOVÁ VLNA (1990), putování evropskými dějinami umění a kultury, BOHUŽEL PRO MĚ (1993), duchovní kontemplace jedné situace, a autoportrét JLG (1995). Během 90. let pracoval na monumentálním videoprojektu HISTORIE(S) DU CINÉMA (Příběh(y) filmu, 1989-98), což je subjektivní pokus o shrnutí kulturních dějin 20. století, jak se odrážejí ve filmu. Kombinací filmového vyprávění a video-artu je zatím jeho poslední film NOTRE MUSIQUE (Naše hudba, 2004) Od 70. let žije ve Švýcarsku a jeho životní partnerkou i spolupracovnicí je Anne-Marie Miévilleová.
Godardovy filmy v podstatě nemají námět, tím bývá samotná kinematografie a její způsob zobrazování věcí. Jeho filmy jsou kolážovité a nejednotné, plné citátů, narážek, později i citovaných filmových záběrů. Často využívá druhý obrazový plán, do pozadí umisťuje plakát, nasprejované heslo nebo rekvizity nesoucí hlubší význam. Podobně spojuje dohromady několik zvukových plánů – mnohdy slyšíme dialog, hudbu, komentář i ruchy, přičemž ne všechny souvisí s obrazem. Permanentní provokatér Godard kritizuje moderní životní styl neustálým narušováním všech konvencí. Zabývá se tématy nemožnosti lásky a problémy komunikace. Jean-Luc Godard byl nominován na nespočet ocenění na hlavních evropských filmových festivalech v Berlíně, Benátkách a Cannes. Je považován za znovu-vynálezce moderní filmové řeči a několikrát zásadně proměnil tvář kinematografie.
Zemřel 13. září 2022 v Rolle ve Švýcarsku.
2006Příběh(y) filmu