Stanislav Berounský Knihy

Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My a Orwellovým románem 1984 jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem.“ O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší“ – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností. Vydání třetí, v nakladatelství Maťa první.

Žít, chceme žít. Žít svobodně. Užít života. Země je opilá touhou po životě. Už osmdesát milionů let, od té doby, co se ojevily první zárodky života. Miliardy, biliony živých tvorů hledají slunce, světlo, vodu, živné látky země. Chtějí žít, už několik set tisíc let se účastnítoho života člověk. Dnes můžeme už zřetelněji sledovat jeho stopy, které vedou zpět desítkami tisíciletí a ukazují nám jeho vůli žít už v dobách ledových a meziledových. Známe jeho gigantické pokusy udržet se na živu už několik tisíciletí; v boji proti nepřátelským přírodním silám, proti ostatním silám i proti sobě. Pustiny i pralesy, stepi a kopce nám otevírají pohled na chrámy, města, domy, náspy, hroby. Člověk je stavěl, aby svůj život zaštítil, chránil, udržel. Chtěl žít na této zemi. I když povodně, sopečné výbuchy a požáry, mor, válka a hlad život ohrožovaly a stále znovu ničily.