Don DeLillo Pořadí knih

This first volume in the Library of America Don DeLillo edition presents three indispensable novels from the 1980s, published here with new prefaces from the author. The Names (1982) was DeLillo's breakthrough novel, a book that, as he reflects here, spanned a "broader expanse" than his earlier novels. James Axton, a "risk analyst" tasked with assessing dangers for his corporate clients from terrorism and other forms of political upheaval, uncovers evidence of ritual murders committed by a cult obsessed with ancient languages. The investigations of these crimes yields a profound series of meditations on identity, disconnection, and the nature of language itself. Part campus satire, part midlife character study, and part fever dream of a hyperreality that has become uncannily familiar, the National Book Award-winning White Noise (1985) creates a terrifying yet wickedly funny portrait of a postmodern America that is still recognizably ours, a world where children chant brand names in their sleep, university professors "read nothing but cereal boxes," and "you are the sum of your data." Three years in the research and writing, Libra (1988) offers a magnificent counter-history of the JFK assassination and a nuanced portrait of the president's murderer. DeLillo has observed that "the novel, working within history, is also outside it, correcting, clearing up, finding balances and rhythms." The result is a revelatory new depiction of a defining event in twentieth-century history. Rounding out the volume are two hard-to-find essays directly related to the novels: "American Blood," the 1983 Rolling Stone article that was DeLillo's first effort to grapple with the JFK assassination and the welter of information and speculation the events of the killing and Oswald's own murder by Jack Ruby; and "Silhouette City," an assessment of extremist right-wing groups and the troubling presence of neo-Nazism in the United States. -- Amazon.com

Don DeLillo bývá označován za jednoho ze tří největších žijících amerických prozaiků (vedle Cormaca McCarthyho a Thomase Pynchona) – a jeho poslední kniha, útlý román Ticho, výmluvně dokládá proč. Děj není nijak složitý: na Manhattanu se jeden postarší manželský pár spolu s mladším rodinným přítelem chystá v televizi sledovat Super Bowl, tedy finále ligy amerického fotbalu. Připojit se k nim má druhý pár, který se právě letadlem vrací z Paříže. Svět však náhle postihne blíže nespecifikovaná, zato však totální technologická porucha; přesto se přátelé nakonec sejdou a společně se pokoušejí vyrovnat s nastalou situací, přičemž kolísají mezi paranoidním přesvědčením, že nastává konec světa, a pochybnostmi, jestli veškeré tyto obavy a úzkosti nejsou jen přemrštěnou, hluboce iracionální reakcí na tuctový výpadek proudu. O děj ovšem nakonec tolik nejde: napětí v DeLillově próze neplyne z děje, ale z jazyka plného zvláštně poskládaných slov a slovních spojení nabitých záhadnými, skrytými, a přesto důvěrně známými významy a emocemi – a taky z vět plných nedořečených, a přesto hrozivých náznaků toho, co všichni tak nějak víme nebo aspoň temně tušíme.

Jeffrey Lockhart's father, Ross, is a billionaire with a younger wife, Artis, whose health is failing. Ross is the primary investor in a secret compound where death is controlled until new technologies will offer to return the patients to life. Jeffrey grapples with Artis's choice to enter the compound, instead of embracing the life she has left.

In this essential work of fiction, DeLillo traces the way the events of September 11 kindled or rekindled relationships and reconfigured America's perceptions of the world, in a novel that is beautiful, heartbreaking, and, ultimately, redemptive.

A rich parody of the parallels between the jargon of football and the jargon of battle - and a touch of cold-war existentialism - makes this powerful novel as hilarious as it is relevant.

Don De Lillo je znám především jako romanopisec – a to ne ledajaký: kupříkladu nejvlivnější americký kritik současnosti Harold Bloom jej neváhal označit za jednoho ze čtyř největších žijících amerických prozaiků (vedle Cormaca McCarthyho, Philipa Rotha a Thomase Pynchona). Anděl Esmeralda (The Angel Esmeralda, 2011) je ovšem DeLillova první sbírka povídek – a opět nikoli sbírka ledajaká: americká kritika i čtenářská obec se vesměs shodují, že se jedná o nejlepší autorovo dílo od přelomového románu Podsvětí (Underworld, 1997). Kniha nabízí průřez spisovatelovou tvorbou od konce sedmdesátých let do současnosti. V jistém smyslu přitom může sloužit jako úvod do DeLillova světa, najdeme v ní totiž většinu autorových erbovních témat: odcizení, paranoiu, obavu či přímo děs z přetechnizovaného, odlištěného světa, složitost lidské komunikace, neurčitý pocit ohrožení atd. Typicky delillovský je i nenápadně rafinovaný způsob vyprávění a mimořádně působivý, zahuštěný, paradoxy nabitý jazyk. Oproti autorovým románům je tu ovšem jedno novum: většina povídek se vyznačuje jakýmsi snovým nádechem a prostupuje je – pro autora nezvyklá – melancholie.

In this potent and beautiful novel, the writer The New York Times calls “prophetic about twenty-first-century America” looks into the mind and heart of a scholar who was recruited to help the mili­tary conceptualize the war. We see Richard Elster at the end of his service. He has retreated to the desert, in search of space and geologic time. There he is joined by a filmmaker and by Elster’s daughter Jessica—an “otherworldly” woman from New York. The three of them build an odd, tender intimacy, something like a family. Then a devastating event turns detachment into colossal grief, and it is a human mys­tery that haunts the landscape of desert and mind.

Uprostřed pouště, „kdesi na jih od míst, kde lišky dávají dobrou noc“, se do opuštěného domu postaveného z plechu a prken uchýlí jistý válečný poradce, aby přemýšlel o prostoru a čase. Richard Elster, nyní třiasedmdesátiletý, byl vědec, když si ho na schůzku pozvali vládní váleční stratégové. Ti Elstera požádali, aby dal koncept jejich snažení – aby vytvořil intelektuální rámec pro rozmísťování vojáků, protipovstalecké akce, zatykače. Dva roky četl jejich tajné dokumenty a navštěvoval jejich tajné schůzky. Měl mapovat realitu, kterou se tito muži pokoušeli zformovat. Po skončení své služby se Elster stáhne do pouště, kde se k němu připojí filmař rozhodnutý zdokumentovat jeho zkušenost. Jim Finley chce natočit jednozáběrový snímek, v němž bude Elster jedinou postavou – „Jen muž proti zdi“. Ti dva vysedávají na terase, popíjejí a debatují. Finley obhajuje svůj film. Týdny ubíhají. A pak přijede na návštěvu Elsterova dcera Jessie – Newyorčanka „z jiného světa“ – která dramaticky změní dynamiku příběhu. Následuje šokující událost a celá diskuse obou mužů, onen akumulovaný význam konverzace a vztahu, je zpochybněna. Zůstává jen ztráta, krutá a nepochopitelná.