Věra Dvořáková Knihy

Jedna z nejdůležitějších prací slavného a českým čtenářům dobře známého francouzského historika. Le Goff v ní vypráví dramatický příběh toho, jak se v představách středověkého člověka o posmrtném životě zformovala představa očistce – třetího místa mezi peklem a nebem, kde duše ne zcela spravedlivých podstupují očistné tresty. V popisech barvitých vizí utrpení očišťovaných duší a vizí cest na onen svět nám vystupuje před oči plastický obraz mentality středověkého člověka. Ačkoli autor není teolog, nevyhýbá se ani sondám do myšlení hlavních postav křesťanství – Augustina, Bernarda z Clairvaux, Bonaventury či Tomáše Akvinského. Pozornosti se dostává také odrazu očistce ve středověké literatuře až po slavnou Zlatou legendu a Dantovu Božskou komedii. Křesťanské pojetí očistce a „života po životě“ srovnává Le Goff s představami starých Egypťanů, Řeků i starozákonního židovstva. To vše činí ze Zrození očistce jedinečný čtenářský zážitek.

Originální milostný příběh stárnoucího muže a mladé sekretářky. Kromě vynikající psychologické kresby postav vyniká kniha bohatstvím postřehů a úvah a poetickým pohledem do života Paříže.

Výběr myšlenek z díla velkého básníka a humanisty. Antoina de Saint-Exupéryho není třeba českému čtenáři zvlášť představovat. Hloubka, ale zároveň i srozumitelnost jeho myšlenek z něho činí autora z nejmilovanějších. Již jako děti jsme se seznámili s jeho Malým princem, později se Zemí lidí, Kurýrem na jih, a zejména s jeho posledním, hluboce filosofickým dílem, které vyšlo až po autorově smrti, s Citadelou. Soubor Slova jako hvězdy přináší výběr těch nejkrásnějších myšlenek z pera tohoto letce, básníka a velikého humanisty. S motivem hvězd se setkáváme snad v každém díle Saint-Exupéryho -- ať je to rodná hvězda Malého prince, hvězda, podle níž poutník na poušti určuje směr svého cesty, nebo hvězdy zářící letci nad hlavou z noční temnoty. Nejen proto jsme však tak pojmenovali tento výbor, nýbrž i proto, že nám jeho slova dokážou prozářit temné chvíle, jaké se vyskytnou v životě každého člověka.

Jacques Le Goff je i českým čtenářům dobře znám jako nejuznávanější znalec středověkých dějin a kultury. Poutavý rozhovor se slavným francouzským historikem dává příležitost nahlédnout do Le Goffovy „historické dílny“, sledovat, jakými cestami a s pomocí kterých inspiračních zdrojů probíhalo jeho hledání středověku, cesta znovuobjevování středověké kultury jako obohacující a přínosné i pro moderního člověka právě pro svou jinakost. Důležitý příspěvek k hlubšímu porozumění kořenům evropské kultury.

Soubor šestnácti esejů, který byl mnoho let po autorově smrti rekonstruován z jeho pozůstalosti, není dílem okrajovým, ale zaujímá v Proustově tvorbě mimořádné postavení. Eseje, které psal v letech 1908–10, měly být původně literárněkritickou knihou, doplnil je však o studie vzpomínkové, psychologické. Právě z nich se vyvinul typický proustovský styl, v němž se prolínají prvky vypravěčské, lyrické i esejistické. V Esejích jsou rovněž načrtnuty postavy a témata, která našla svůj konečný tvar v Hledání ztraceného času, a jsou tak přípravnou knihou k tomuto Proustovu stěžejnímu dílu. Baudelairovy verše přeložil Ivan Slavík. Druhé, opravené vydání. Na obálce „Lekníny“ Clauda Moneta.

Překladatelka z francouzštiny vzpomíná na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a celoživotní přátele, jako byli Václav a Olga Havlovy, Jan Zábrana, Emanuela Fryntu a další. Autorka nejprve vyprávěla své vzpomínky, které pak na základě zvukového záznamu přepisovala a upravovala do podoby, jež byla autorizována krátce před její smrtí. V knize zachycuje své dětství a mládí v pražských Holešovicích, studia na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, která byla přerušena po komunistickém puči, a společný život s Ladislavem Dvořákem. Věnuje se také svému blízkému přátelství s Annou Hrubínovou, které tragicky skončilo, a přibývajícím překladatelským příležitostem v šedesátých letech, včetně účasti na samizdatu během normalizace. Paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let, zaměřeného na enklávu, jež tvořila dech a nerv literárního života pod totalitní mocí. Cennou součástí jsou pasáže o přátelstvích a literárních kontaktech s mnoha významnými osobnostmi. Kniha také obsahuje bibliografický soupis autorčiných překladů a původních textů, který poprvé systematicky mapuje její zprostředkující práci v oblasti francouzské literární kultury.

Jak je na tom náš dnešní svět? Žijeme v epoše úpadku, nebo prosperity? Trvají dosud, či mají ještě na­ději opět se prosadit hodnoty jako dobrota, laskavost, soucit, nenásili? A co pro to my sami můžeme udělat? Kniha rozhovorů francouzského spisovatele a scénáristy s Jeho Svatostí 14, dalajlamou, duchovní a světskou hla­vou Tibetu, nabízí podnětnou konfrontaci dvou pohle­dů na celou škálu naléhavých témat současnosti od ekologie, přelidnění planety a kontroly porodnosti přes rasismus, xenofobii, náboženský fundamentalismus, dro­gy, AIDS, trest smrti atd. až po roli filmu a televize, zobrazování násilí a otázku cenzury. Čtrnáctidenní rozprava, vedená v únoru 1994 v indické Dharamsale, vyvrací představu o nesmiřitelné různosti dvou světů a v duchu buddhistické myšlenky "jednoty všech lidí" dosvěd­čuje naopak, že nejen v praktických názorech, ale i ve smyslu hlouběji duchovním mohou mít k sobě Západ a Východ někdy překvapivě blízko. Současný buddhis­mus, jak ho ztělesňuje moudrá postava 14. dalajlamy a jak o něm Carriére čtenářsky přístupnou formou podává výklad, se zde i přes některé, evropské tradici cizí prvky, jeví jako "věda o duchu", poskytující přinej­menším dvojí cennou lekci: myšlenkové otevřenosti a tolerance.

Další z prací proslulého francouzského medievalisty je věnována atraktivnímu tématu těla a tělesnosti v dějinách středověké kultury. Ke spolupráci si Le Goff tentokrát přizval novináře a editora N. Truonga. V centru zájmu autorů je tělo se všemi svými funkcemi – sexualitou, zdravím a nemocí, smrtí a umíráním. Postupně se seznamujeme s napětím mezi odříkáním půstu a nevázaností karnevalu, s hodnotou dětství i stáří v očích středověké společnosti, metodami středověké medicíny, nahlédnout můžeme do tajů středověké kuchyně. Le Goffově pozornosti neuniknou ani bizarní detaily, dokreslující plastický obraz imaginace člověka středověku – svět středověkých monster, či naopak „sportovní“ výkony středověkého člověka. Závěrečná část knihy seznamuje s funkcí a významem metafory těla v myšlení a sociální struktuře středověku, éry, v níž je lidské tělo obrazem světa, mikrokosmem.

Společenská fikce světově proslulého francouzského spisovatele se odehrává převážně v 70. letech 20. století, ale končí o celá desetiletí později. Skupinka lidí shromážděných zcela náhodou ve sklepě středověké tvrze Malevil náhodou přežije výbuch atomové bomby. Děsivá katastrofazničí valnou část lidstva i živočichů na zemském povrchu. Ti, kteří přežili, stojí před problémem, jak uspořádat svůj život ve světě, z něhož zmizely všechny vymoženosti civilizace. V primitivních podmínkách bojují o přežití i o uhájení života před lidským nepřítelem… Vědeckofantastický, podle autora futurologický román je společenskou a charakterovou studií jedné z mnoha eventualit budoucího vývoje, současně však i varováním před možným zneužitím vědy.

Na pozadí společenského života 60. a 70. let, ve světě novodobé pařížské bohémy, k němuž patří hlavní hrdiny knihy, stárnoucí malíř Burgonde, se rozehrávají dramata pozdní, osudové lásky, generačních konfliktů i tvůrčích krizí a hledání.

Uloženo v kartonovém pouzdru spolu s třemi dalšími svazky souboru dosud nevydaných textů. Fragmentární texty, týkající se dvou prvních autorových románů. Další svazek edice okrajových textů slavného francouzského autora obsahuje jeho poznámky, korespondenci a další dokumentární texty, které spojuje vztah k jeho prvním dvěma publikovaným románům - Kurýr na jih a Noční let.

Antoine de Saint-Exupéry začal psát Citadelu ve třiceti letech a z jeho vlastních výroků i ze svědectví přátel víme, že s ní doslova spojil zbytek svého života. Čím dál víc cítil, že ji nedokončí, ale pracovat na ní neustal. Ani nemohl, vždyť nehledal neosobní, nezávaznou pravdu o světě a smyslu lidské existence, ale svou vlastní cestu. Volná řada úvah, podobenství, fiktivních rozhovorů a příběhů zůstala nedokončena. I to je symbolické, neboť na otázky v Citadele vyslovené musí vposledku odpovědět každý sám za sebe.

New York svou obrovskou rozlohou, mrakodrapy směle se vypínajícími do výšky jakoby ztělesňoval lidskou odvahu, která překročila únosnou míru a nevyhnutelně povede ke katastrofě. Předzvěst apokalypsy, kterou v New Yorku cítit, zlákala už nejednoho spisovatele k tomu, aby americkou Megalopolis použil jako scénu pro své symbolické vize. I francouzský prozaik Didier Decoin (nar. 1945) v románu John Peklo (1977), odměněni Goncourtovou cenou, rozvíjí drama svých postav na půdě silně personifikovaných New Yorku, ve kterém se pomalu začínají rozpadat budovy. Na trojici ústředních postav se Decoin pokusil zachytit osudy a pocity nižších vrstev mnohonárodního newyorského obyvatelstva. Profesorka městské sociologie Dorothy Kaynová, která ztratila zrak, je odbornicí na New York, ale zato je v odlidštění městě zcela ztracena. Věčný tulák bez domova, Polák Ashton Mysha, nevidí ve světě, kde vládnou peníze, jiné východisko než sebevraždu. Symbolem naděje a obrodné síly je Indián John Peklo. Jako dědic prapůvodních mýtů intuitivní rozumí znamením, kterými New York jako živý organismus ohlašuje blížící se pohromu. Decoinov román je vážným zamyšlením nad situací současné americké společnosti, nad rozpadem jejích lidských i společenských hodnot. Vedle závažnosti svého poselství poslouží i jako výborný baedeker po New Yorku.

První publikovaná práce francouzského filozofa analyzuje téma vztahu psychologie a šílenství jako určitý moment ve vývoji naší civilizace. Prvotina dnes již věhlasného strukturalisticky orientovaného Francouze sonduje zásadní souvislosti duševních nemocí s konkrétním postavením lidského jedince ve světě. Snaží se doložit, „že kořeny psychopatologie nesmějí být hledány v nějaké ,metapatologii’, nýbrž v určitém historicky situovaném vztahu člověka k člověku šílenému a ke skutečnému člověku vůbec“. Je to nevšední, myšlenkově pronikavá publikace.

Román uznávaného autora vypráví tragický příběh členů francouzské maloburžoazní rodiny. Začátek, zahrnující období od 1. do 2. světové války, je věnován nejmladšímu ze tří bratrů Alexandrovi, který se po smrti nejstaršího bratra ujímá vedení společnosti na likvidaci odpadů. Alexandr je formován nejen prostředím skládek a vztahy k ostatním členům rodiny, ale hlavně svojí vášnivou homosexualitou, na které staví svůj filosofický náhled na svět. Jeho tragická pouť končí vraždou v marseillských docích při "lovu" milenců. Příběh pokračuje osudy Alexandrových synovců jednovaječných dvojčat Jeana a Paula. Sledujeme je od malička, kdy si uvědomují svůj blíženecký vztah, přes krizi z toho vyplývající, až po vzájemné hledání a nalezení. Nosným tématem tohoto naturalisticky napsaného románu je vedle sexu a homosexuality i mytické "blíženectví" dvojčat. Román je možné vnímat jako dramatický obraz světa s jeho krásami, fantastickými podivnostmi i "velkolepou ošklivostí", kterou do něho vnesl člověk, nebo, v druhém plánu, jako příběh o bizarní tragice erosu a o duši, jež hledá svou celistvost.

Foucaultova disertační práce Historie šílenství je prvním z jeho velkých „archeologických“ spisů. Jejím tématem je způsob, jakým byl v moderních evropských dějinách pojímán fenomén šílenství. Foucault zde analyzuje – počínaje tím, co označuje jako „velké uvěznění“ – několik historických konstelací, které v nejrůznějších kontextech charakterizovaly vztah západní kultury k postavě šílence. Šílenství je zde spíše než jako biologický či medicínský fakt analyzováno jako kulturní jev, jehož tvářnost se v moderní době pozoruhodně proměňovala od epochy k epoše. Foucault se sice od tohoto textu později do jisté míry distancoval, pro nás je ovšem podstatné, že Historie šílenství nese všechny charakteristické rysy Foucaultova raného myšlení: diskontinuitní pojetí dějin, tendenci uvažovat o dějinách spíše se zřetelem k prostoru než k času, a také jistý estetizující rozměr, zcela zjevně patrný zvláště na posledních stránkách knihy, kde Foucault uvádí šílenství do vztahu k literatuře s pomocí pojmu „absence díla“. Nezkrácené původní vydání, které je zde v českém překladu publikováno poprvé, rovněž obsahuje pasáž o Descartesovi a o vztahu mezi myslícím subjektem a možností šílenství. Právě tato pasáž díky pozdější reakci z pera Jacquese Derridy (a následné ostré Foucaultově odpovědi) zavdala podnět k jedné z nejslavnějších filosofických polemik 20. století.

Zolův román Člověk bestie ze série románů Rougon-Macquart je zasazen do železničního prostředí. Hlavní děj vypráví o strojvůdci Jakubovi Lantierovi, který se zamiluje do manželky Roubauda – Severíny, kteří společně zavraždí prezidenta Grandmorina (ten Severínu zneužíval). Jakub je však psychicky nemocný a trpí velkou chutí zabíjet ženy. Nejprve teto nemoci vzdoruje a posléze jí podléhá. Děj vyústí v dramatickou detektivní zápletku.

Výběr z Citadely. Výběr překladatelky a přední znalkyně Exupéryho díla u nás Věry Dvořákové může být tím nejvhodnějším úvodem pro ty čtenáře, kteří se s Citadelou dosud nesetkali, stejně tak jako připomenutím mnoha z nejoblíbenějších míst knihy pro ty, kdo kouzlu Exupéryho díla již podlehli. Knihu doprovázejí ilustrace Jaroslava Róny.

Uloženo v kartonovém pouzdru spolu s třemi dalšími svazky souboru dosud nevydaných textů.

Sedm milostných dopisů Antoine de Saint-Exupéryho Natalii Paley.

Francouzský historik a univerzitní profesor maďarského původu přichází na základě archivních materiálů s tvrzením, že by národnostní konflikty nevedly k rozpadu Rakousko-Uherska, kdyby se spojenci a vítězové první světové války ve složitých zákulisních jednáních nebyli rozhodli ze strategických důvodů škrtnout mocnářství z mapy světa.

Výbor z esejů, rozhovorů a talmudických výkladů. Zpočátku je Lévinas pod vlivem filosofie Husserlovy a Heideggerovy, později se však od obou těchto filosofů odklání a zdůrazňuje prioritu vztahu k bližnímu před Heideggerovou neosobností Bytí. Lévinasova etika není však etikou všeodpouštějící lásky (zde je cítit jeho polemika zejména s kvietistickým křesťanstvím), ale etikou spravedlnosti, která je podle něho zakotvena v židovské ústní tradici, zejména pak v její písemně fixované podobě, Talmudu. Sepětí s judaismem je neodmyslitelným aspektem Lévinasovy osobnosti.

Tato kniha dějově navazuje na Motýlka. Podává obraz celého dalšího autorova života na Venezuele. Děj se odehrává po útěku z pevnosti El Dorado v roce 1945. Motýlek se chce pomstít všem, kteří zapříčinili jeho utrpení ve vězení, a vymýšlí proto různé plány. Všechny selžou, a tak sesmíří s klidným životem. Díky tomu se setkává s částí své rodiny.

Chudé děvče, nucené žít z prostituce, najde ochránce v zámožném névodovi, který žije v přestrojení v pařížském podsvětí. Oba se mnohokrát ocitnou ve smrtelném nebezpečí a jsou nuceni unikat nástrahám, které jsou na ně nalíčeny.

Tato kniha dějově navazuje na Motýlka. Podává obraz celého dalšího autorova života na Venezuele. Děj se odehrává po útěku z pevnosti El Dorado v roce 1945. Motýlek se chce pomstít všem, kteří zapříčinili jeho utrpení ve vězení, a vymýšlí proto různé plány. Všechny selžou, a tak se smíří s klidným životem. Díky tomu se setkává s částí své rodiny. Děj této knihy končí v době před vydáním knihy Motýlek. Určitě povinnost pro všechny, kterým se líbil Motýlek...

Poetický příběh ze života kanadských osadníků na počátku 20. století. Se svou početnou rodinou žije na odlehlém hospodářství na severu Kanady. V omezeném kruhu lidí, uprostřed divoké a krásné přírody prožívá hrdinka své první milostné okouzlení, které však vyústí do tragédie. V koloběhu všedních dnů se dívka smiřuje se svým osudem a vědoma si toho, že život musí pokračovat podle neměnných zákonů, volí si muže mezi dalšími dvěma nápadníky.

Ve svazku jsou obsaženy čtyři přednášky, z nichž dvě pocházejí z roku 1933 a zbylé byly prosloveny v létech 1941 a 1942. Mají meditativní, básnicky laděný charakter. Francouzský nábožensky orientovaný filosof existence v nich nahlíží do zášeří prožitkového světa člověka se zřetelem k jeho poznávání, k zážitku vlastnictví, ke vztahu mezi „já“ a „druzí“ a k formování naděje.

Jeden rok na běžné silnici, kde jezdí "dálkaři" tvrdí chlapi, kteří neustále zápolí s časem, kdy musí převézt zboží podléhající zkáze včas na druhý konec Francie, do toho Aycrad namíchal i soukromý život některých řidičů.

Roku 1963 vyšlá a hned i významnou literární cenou vyznamenaná románová prvotina mladého francouzského spisovatele (nar. 1940), jež se zcela vymyká z módního proudu soudobé francouzské prózy. V příběhu člověka ztrácejícího podtlakem životní nejistoty a pocitu stálého ohrožení válkouduševní rovnováhu, hledá autor odpověď na otázku, kdo vlastně je šílený: zda člověk střetávající se s okolním světem anebo svět jej obklopující.

Hrdinou románu francouzského prozaika a kritika je sedmnáctiletý pařížský lyceista, který se v posledních dnech druhé světové války dostává na barikády, kde poznává hrdinství jedněch i lhostejnost druhých a kde se uprostřed smrti urychluje jeho dospívání...

V této knize mluví autorka ústy mladého muže. Ten žije u strýce v Paříži a léčí si plíce. Žije v pohodlí a relativní zahálce. Zato pronikavě a až chorobně citlivě analyzuje vztahy k nejbližšímu okolí, hlavně strýci, tetě a sestřenici, podivným, psychologicky velmi pitoreskním lidem.Hlavní zápletkou v tomto řetězci komplikovaných vztahů je postava pana Martereaua, kterému rodina svěřila obrovskou sumu na zakoupení domu kousek za Paříží. Otázka, kterou si vypravěč stále znovu a znovu klade, zní: je Martereau podvodník, nebo oddaný a obětavý člověk? Martereau je jediná postava, která má přesné kontury, ostatní nemají ani jména. Jediný Matereau má také morální sílu a zdraví, ostatní jen přešlapují a patlají se rozebíráním svým proměnlivých, ale v podstatě monotónních postojů. Málokdy v skutečně moderní próze najdeme takovou nezávislost myšlení i umělecké formy, aby přitom tak úzce navazovala na samy kořeny tří autorů, jichž si autorka vážila jimiž se intenzivně zabývala: Dostojevskij, Kafka a Proust.

Dvě prózy francouzské spisovatelky řazené k renovátorům francouzské současné prózy. První (Moderato cantabile, 1958) líčí na pozadí milostné tragédie neznámé dvojice z kavárny příběh společensky vysoce postavené vdané ženy, která se dopouští nevěry s mladším mužem společensky níže stojícím. V románě Vicekonzul (1966) zachycuje na pozadí šílenství kalkatské žebračky příběh ženy z evropské společnosti scházející se na francouzském velvyslanectví v Kalkatě.

Sbírka próz nadaného francouzského autora. S velkou silou básnické imaginace se v nich snaží vyslovit životní pocit, ohraničený časem bolesti či myšlenkového posunu. Jeho prózy nemají děj, anebo jen ilustrativní, ve vztahu k pocitům postav a jejich cílem je zachytit neopakovatelný okamžiklidského prožitku, vytržený z neúprosně plynoucího času. Přestože v nich nelze najít žádné světonázorové hledisko, všechny spojuje stesk nad konečností života a úzkost z neznámé budoucnosti, vesměs symbolizovaná sluncem všechnu vláhu, horečkou a vyprahlostí smyslů. Největší přednosti této knihy je její básnický jazyk, výborně přetlumočený.

Vzpomínky francouzského básníka a dramatika Paula Claudela Obejmout minulost jsou přepisem 42 rozhovorů s Jeanem Amrouchem z let 1951–1952. Claudel nikdy nenapsal své memoáry, místo toho se účastnil rozhlasového pořadu, kde improvizovaně reflektoval svůj život a dílo. Text zachycuje mluvní charakter rozhovoru, včetně odboček a nedokončených myšlenek. Amrouche, spisovatel a novinář, se na rozhovor důkladně připravil a stal se Claudelovým rovnocenným partnerem. Jeho cílem bylo přimět Claudela vzpomínat na okolnosti vzniku jeho her a prozkoumat vnitřní vztahy mezi dramatickými postavami a autorem. Claudel se vrací do svého dětství, vzpomíná na pařížské dospívání, studia a náboženské probuzení, a zmiňuje své přátele a umělecké kolegy. Kniha není dokumentárním popisem, ale snaží se proniknout do podstaty Claudelova duchovního a myšlenkového zrání. Claudelovo poznání, že jde o snahu dělat, co můžeme, i bez jistoty úspěchu, je paradoxní. Jeho umělecký úspěch se ověřuje v trvalém zájmu o jeho dílo i po více než šedesáti letech od jeho smrti. Rozhovory byly vysílány v letech 1951 a 1952 a poprvé vyšly knižně v roce 1954. Český překlad vychází z třetího vydání z roku 2001 a obsahuje bibliografii přeložených textů Claudela a soupis inscenací jeho děl.