Tomáš Bím Pořadí knih

Poutavý a místy strhující profesní příběh Petra Neužila mapuje vývoj kardiologie posledních desetiletí. Primář Neužil vybudoval z oddělení kardiologie Nemocnice Na Homolce prestižní pracoviště, na němž zavádí nejnovější metody léčby. U mnoha z nich má světová prvenství. Zachránil tisíce lidských životů a patří mezi světové špičky, přesto nenahlíží na svět z akademických výšin. Poznáváme v něm člověka se smyslem pro humor, velmi energického a extrovertního. O to víc zaujme druhá rovina knihy – ryze literární texty, povídky, které pronikají do zákulisí onoho srdce, jež je univerzálním symbolem samotného našeho „já“. Symbolem, který znají lidé mnoha rozličných kultur a civilizací. Kdo jiný, než Petr Neužil by nás měl seznámit s nejmodernější lékařskou technikou a nechat nám nahlédnout do zákulisí srdce?

Monografie originálního malíře, která vyšla u příležitosti stejnojmenné výstavy ve Špálově galerii v Praze v listopadu 2006 a šedesátin Tomáše Bíma.

Kriminální povídky spojené postavou hlavního hrdiny, sympatického staršího vyšetřovatele. Splňuje všechny nároky na logický základ zápletky. jednou z předností knihy je příjemný nadhled a smysl pro dobromyslný humor.

Nové vydání úspěšného psychologického románu s detektivní zápletkou, v němž autorovi, známému českému prozaikovi střední generace Josefu Fraisovi (1946), nejde o to, kdo vraždil či jak byl zločin spáchán, ale proč k němu došlo, proč se z normálního milého kluka stal vychytralý a agresivní násilník, jenž si tak dlouho zahrával s životy ostatních, až přišel o svůj. Frais je zkušený prozaik, jenž v Bezpečných známostech vsadil na atraktivní prostředí a patřičnou dávku napětí, aniž přitom ztratil svůj typický humor a úsměvnou shovívavost, s níž pohlíží na citové problémy svých hrdinů, nadporučíka Hluchého a půvabné taxikářky Ireny Sladké (známe ji z Penziónu pro svobodné dámy, na nějž Frais volně navazuje), důvtipné ženy, jež kriminalistovi nejen poplete hlavu, ale pomůže mu i vypátrat vraha. Čtenář si tedy může být jist, že se dobře pobaví, a přitom bude mít i příležitost zamyslet se nad problémy, jež rozhodně nemůžeme pokládat za okrajové.

Kůlna vůbec nebyla červená, ale jak Míša hned poznal, byla to nejlepší kůlna na světě. Našel v ní totiž ostrov snů a s ní objevil dědu Andrýse, kamaráda sice o víc než padesát let staršího, ale s klukovským srdcem a sněním, který nikam nepospíchal a nic moudře nezdůvodňoval. Tak vzniklo přátelství, které oba obohacovalo, tak vznikla postupně i hra na kůlnu, která už vlastně ani nebyla. Příběh červené kůlny napsal Ota Hofman před více než čtyřiceti lety, mnohé se mezitím změnilo, ale základní myšlenka stále platí: člověk jen těžko hledá někoho blízkého a když ho najde, je to dar, kterého by si měl vážit...

Výbor povídek, jimž je společná hloubka psychologického pohledu do nitra hrdinů i schopnost vyjádřit náladu prostředí, v němž se odehrávají. Lira Pragensis sv.69.