Tomáš Bím Knihy

Vědeckofantastický román o profesoru elektrotechniky, jenž se v opuštěných horách se skupinou vědců pokouší vytvořit umělého člověka, zobrazuje lidské a morálni aspekty prudkého rozvoje vědy a techniky.

Poutavý a místy strhující profesní příběh Petra Neužila mapuje vývoj kardiologie posledních desetiletí. Primář Neužil vybudoval z oddělení kardiologie Nemocnice Na Homolce prestižní pracoviště, na němž zavádí nejnovější metody léčby. U mnoha z nich má světová prvenství. Zachránil tisíce lidských životů a patří mezi světové špičky, přesto nenahlíží na svět z akademických výšin. Poznáváme v něm člověka se smyslem pro humor, velmi energického a extrovertního. O to víc zaujme druhá rovina knihy – ryze literární texty, povídky, které pronikají do zákulisí onoho srdce, jež je univerzálním symbolem samotného našeho „já“. Symbolem, který znají lidé mnoha rozličných kultur a civilizací. Kdo jiný, než Petr Neužil by nás měl seznámit s nejmodernější lékařskou technikou a nechat nám nahlédnout do zákulisí srdce?

Kůlna vůbec nebyla červená, ale jak Míša hned poznal, byla to nejlepší kůlna na světě. Našel v ní totiž ostrov snů a s ní objevil dědu Andrýse, kamaráda sice o víc než padesát let staršího, ale s klukovským srdcem a sněním, který nikam nepospíchal a nic moudře nezdůvodňoval. Vzniklo přátelství, které oba obohacovalo, a postupně i hra na kůlnu, která už kůlnou vlastně ani nebyla. Příběh červené kůlny napsal Ota Hofman už před čtyřiceti lety, mnohé se mezitím změnilo, ale základní myšlenka stále platí: Člověk jen těžko hledá někoho blízkého, a když ho najde, je to dar, kterého by si měl vážit… Kniha vychází jako pocta autorovi k pětadvacátému výročí jeho úmrtí.

Monografie originálního malíře, která vyšla u příležitosti stejnojmenné výstavy ve Špálově galerii v Praze v listopadu 2006 a šedesátin Tomáše Bíma.

Krátce poté, co vyšly Nápady čtenáře detektivek, pozoruhodná kniha teoretických studii o historii a problémech „černého žánru“, publikoval jejich autor i první vydání těchto dvanácti detektivních povídek a podal tím zajímavý důkaz, že vědecká poučenost o řemesle za jistých okolností může být v literatuře opravdu ku prospěchu. Vždyť jeho povídky plně respektují „pravidla hry", vyznačují se perfektní kombinací a opravdu splňují požadavky patrové logiky. Jenže co by to všechno bylo platné, kdyby uspokojovaly jen svou vytříbenou premeditací, duchaplnou konstrukcí, a nepřerůstaly v sled podivuhodných dějů, nad nimiž se tají dech v úžasu a jež mají schopnost nečekanou proměnou převést z okamžiku děsu a hrůzy do uvolněného smíchu. Opravdu neobvyklé jsou Škvoreckého povídky a prolíná se v nich radost se smutkem právě v té míře, jak je přináší život sám, doba. Bez nadsázky se dá říci, že této knize neschází nic z toho, co očekáváme od dobré detektivky, která se bez výhrad hlásí k svému „pokleslému typu" právě tak jako k literatuře. — První vydáni Smutku poručíka Borůvky vřele přijali čtenáři a literární kritika a Josefu Škvoreckému byla za ně udělena výroční prémie Mladé Fronty. 2. vydání

Román s detektivní zápletkou se snaží vysledovat příčiny, které udělají z normálního člověka agresivního násilníka.