Šimon Pellar (* 3. ledna 1948 v Opavě) je český překladatel.
Prosté vyprávění anglického přírodovědce a beletristy o tom, jak založil na anglickém ostrově New Jersey vlastní zoologickou zahradu. Ve vyprávění o vlastní zoologické zahradě, navazujícím na knihu Zoo v kufru, líčí autor své zkušenosti i veselé příhody s nejrůznějšími zvířaty, přičemž uplatňuje osobitý humor a dokumentuje velké profesionální znalosti.
Kniha vypráví o šestiměsíčním putování, které v roce 1957 autor a jeho žena podnikli do Viktoriina zálivu v západní Africe do nitra někdejšího Britského Kamerunu, aby nachytali zvířata pro vlastní zoologickou zahradu.
První díl Gilbertova třídílného příběhu dějin století popisuje jeho prvních třiatřicet let, končí zvolením Roosevelta prezidentem Spojených států a nástupem Adolfa Hitlera do úřadu německého kancléře. Málokdo se vyrovná Gilbertovi v jeho mimořádné schopnosti přinést složité a podrobné faktické údaje v živém a přesvědčivém vyprávění. S lehkostí se pohybuje z kontinentu na kontinent a z jedné země do druhé, aby čtenářům přiblížil dramatické události, zápasy a úspěchy století. Nezabývá se však pouze válkami, revolucemi a politickými zvraty.
Kdysi „podpultovka“, dnes již klasika: strhující a poetické podání střetu kultur uprostřed amazonských deštných lesů, vyprávění o lidské brutalitě i čistotě. Dílo plné humánního pochopení, to vše se skrývá na stránkách Matthiessenových Hráčů. Dva protestantští misionáři chtějí ukázat boží cestu a sílu lidem z pralesa, ti ji již dávno znají, čistota a láska jsou jejich přirozenou součástí. Na scéně se objevují i dva piloti, najatí „na špinavou práci“ – zničit indiánský kmen. Román, publikovaný poprvé v roce 1965, také přibližuje život původních obyvatel Amazonie.
Neúnavný doktor Durrell podnikl několi výprav na Mauritius, aby zachránil ohrožené druhy zvířat, například mauricijskou poštolku či ještěrku Guentherovu nebo zlaté netopýry a růžové holuby.
Poslední ghetto je srozumitelným, poutavým i bolestným čtením o tom, jak vypadal život vězňů v Terezíně. Každodennost, kterou Hájková čtenáři předkládá, nemá podobu sentimentalizující fotografické momentky. Nejedná se o únik z kruté reality života v ghettu do poslední bašty nezkaleného lidství. Autorka nabízí pohled do mnohovrstevnaté minulosti, jakési minulé přítomnosti, kde je základní charakteristikou lidí i ve velice vypjatých situacích jejich vlastní jednání. Pečlivá práce s obrovským množstvím osobních svědectví a dokumentů tvoří základní kámen úspěchu této knihy. A ačkoli Hájková čtenáři předkládá vrchovatou míru výpovědí, jmen a situací, poměrně hladce sleduje hlavní výkladovou linku. Ukázky vzpomínek nemají povahu pouhého vršení důkazů, pod jejichž tíhou by měl čtenář rezignovat na vlastní uvažování. Přínos Posledního ghetta se ovšem nevyčerpává s novým výkladem historie Terezína. Hájková v knize opakovaně konstatuje, že její práci lze číst i jako ukázku, jak analyzovat vězeňská společenství, či dokonce společnosti v extrémních podmínkách.
Holandsko – britská dvojice autorů se ve své knize vrací k tragickému osudu bosenské Srebrenice, aby dokumentovala a analyzovala jeden z klíčových mezníků války v Bosně a Hercegovině, ale také nezměrnou lidskou tragédii, kterou se pád „bezpečné zóny“ v červenci 1995 a následný masakr několika tisíc bosenských Muslimů stal. Autoři celou tragédii vysvětlují spíše jako důsledek střetu zájmů na mezinárodní politické scéně a neschopnosti mezinárodního společenství dostát v praxi morálním i politickým závazkům, které ve věci balkánského konfliktu přijalo.
S laskavým humorem a optimismem zachycuje autor africkou zvířenu tak, jak ji viděl při svých cestách po Africe. V jeho vlastní zoologické zahradě v britském Jersey získalo domov mnoho ohrožených živočišných druhů.
Psychologické drama z anglického maloměsta na konci 19. století se odehrává mezi příslušníky středních a vyšších vrstev místní společnosti. Temné rodinné tajemství rozvrátí život váženého a seriózního obchodníka, šťastně ženatého a pevně zakotveného mezi spoluobčany. Jeho žena byla kdysi zasnoubena s mladým šlechticem, který údajně spáchal sebevraždu. Po jedenácti letech přichází člověk, který tvrdí, že je jejím někdejším snoubencem a vznáší nároky na titul i majetek, obhospodařovaný jeho mladším bratrem. Vlastní rodina odmítá jeho totožnost uznat a on potvrzení své totožnosti požaduje po bývalé snoubence. Od té chvíle vychází při soudním přelíčení najevo rodinné tajemství, jehož zvěřejnění navždy poznamená životy všech zúčastněných.
