Pius Pořadí knih

Výbor z duchovní korespondence sv. Pia z Pietrelciny je cennou sbírkou duchovních inspirací i poučení praktického rázu. Učíme se tu hlouběji prožívat víru v Boha, mít opravdovou naději v náročných životních etapách, milovat bližního a upřímně mu odpouštět. Kapucínský světec nás vybízí, abychom se vydali na cestu s Ježíšem, a ukazuje pevné body, na kterých stojí autentická křesťanská existence. Z jeho dopisů je patrné, jak naplněný byl jeho život v Boží přítomnosti a jak ohleduplně se věnoval těm, kdo se svěřili jeho duchovnímu vedení. Jeho opravdovost promlouvá i k lidem 21. století – kněžím, řeholníkům, laikům žijícím ve světě, mladým lidem i těm, kdo víru hledají.

Dokument sv. Pia X. vyjadřuje znepokojení nad situací ve světě. Je zpochybňováno katolické manželství , vzdělání , úcta k soukromému vlastnictví a sociální spravedlnost. Papež zde nastiňuje program svého pontifikátu , vypočítává oblasti života církve , které vyžadují obnovu.

Skandální, ale zároveň i nesmírně poutavá Historie česká E. S. Piccolominiho, spisovatele, humanisty a římského papeže Pia II., se stala díky své čtivosti a obšírnosti na dlouhá staletí nejvyhledávanějším dílem o českých dějinách v celé Evropě. Problematičnost Historie české spočívá v tom, že Piccolomini je determinován svým celoživotním postavením významného, vrcholného a posléze nejvrchnějšího církevního manažera a hodnostáře. Proto samozřejmě nekompromisně odmítá jakékoliv odklony od církve...

Kurz vor seiner Wahl als Papst Pius II. im Sommer des Jahres 1456 schrieb der Kaiserliche Rat und Kardinal Enea Silvio Piccolomini (1405-1464) seine Böhmische Geschichte. Seitdem er die hussitischen Gesandten beim Konzil von Basel 1431 beobachtete, hatte er diese Schrift, das Kernstück einer Reihe von Beschreibungen Europas, vorbereitet. Darin macht Enea deutlich, dass für ihn die Gefahr für das Reich vom Osten, genauer gesagt von den tschechischen Hussiten, ausging. Die vorliegende Ausgabe besteht aus drei Teilen. In Band 1 wird erstmals der Grundtext aus allen erreichbaren Handschriften konstituiert. Eine deutsche Übersetzung wird ihm gegenübergestellt. Im 2. und 3. Band werden die beiden ältesten, bisher nicht edierten Übersetzungen veröffentlicht: die mittelhochdeutsche des Breslauer Ratsherren Eschenloër und die alttschechische des mährischen Priesters Jan Huska.