Theodor W. Adorno Pořadí knih

Antisemitismus viděl Adorno jako ústřední pojivo radikálních pravicových hnutí poválečné německé společnosti, které spojovaly různé proudy militantního a excesivního nacionalismu. Upozorňoval na problém tzv. poloveřejné šeptandy, „fámy o Židech“, jež má až reklamní charakter, pomocí níž se šiřitel stylizuje do role oběti. Za hnací síly takového jednání považoval antiintelektualismus a konformismus, které podle něj sdílejí identickou strukturu s rasismem. Na druhou stranu Adorno varoval před idealizací Židů a židovství, neboť takový postoj má v boji proti antisemitismu opačný efekt. Tyto myšlenky proslovil Adorno na podzim roku 1962 na konferenci německé Koordinační rady spolků pro křesťansko-židovskou spolupráci, na níž hovořil o boji proti antisemitismu. Český překlad je pořízen z německého vydání přednášky Zur Bekämpfundges Antisemitismus heute, která vyšla v roce 2024 v nakladatelství Suhrkamp. I když doslovný český překlad Adornovy přednášky zní „K potírání dnešního antisemitismu“ po dohodě s Adornovým archivem jsme z názvu vypustili slovo dnešního, jelikož by to mohlo být vzhledem k současné situaci pro čtenáře zavádějící. Text přednášky je transkripcí z dochovaného zvukového záznamu. Adorno se převodu své řeči do knižní podoby vyhýbal, vědom si toho, že ústní projev má svá specifika, jimiž se liší od projevu písemného. Přesto nakonec s převedením svých slov do textové podoby souhlasil, rámcově editoval a napsal k textové verzi krátký komentář, který je otištěn v úvodu této knihy. Charakteristické rysy vlastní ústnímu projevu, určitá kostrbatost, přerývanost, atp., byly v německém knižním vydání ponechány, a i my jsme se v zájmu zachování autenticity rozhodli je v českém překladu ponechat. Doslov ke knize napsal známý německý literární kritik a mecenáš Jan Philipp Reemtsma, jenž mimo jiné poukazuje na význam Adornových myšlenek pro naši současnost.

Poznámky k literatuře obsahují texty napsané Theodorem Adornem převážně v 50. letech 20. století. Jedná se o eseje utvářející nová pravidla literární kritiky a interpretace. Nalezneme v nich jak práce věnované autorům jako Eichendorff, Beckett, Proust nebo Valéry, jež představují reflektovaný vztah k duchovní minulosti, tak obecnější texty zaměřené na vzájemnou provázanost estetického a společenského. Napříč nimi se formuje řada Adornových klíčových filosofických přesvědčení. Vzhledem k důrazu, který Adorno klade na esejistickou formu, Poznámky k literatuře nelze vnímat pouze jako doplněk jeho rozsáhlejších prací – naopak, představují jeden z Adornových nejvydařenějších pokusů o překlenutí rozestupu mezi kritikou a konstruktivní filosofií.

Theodor W. Adorno vystoupil v roce 1967 na Vídeňské univerzitě s přednáškou, v níž analyzoval cíle, prostředky a taktiky pravicového radikalismu a srovnával ho se starým nacismem a fašismem. Kladl si při tom otázku, proč extrémní pravicová hnutí nacházejí dvacet let po konci války opět u lidí značný ohlas. I když Adorno bezprostředně reagoval na vzestup a volební úspěchy NPD (Nacionálnědemokratické strany Německa), jeho hlavní myšlenkové teze mají obecnou platnost a lze je již považovat za paradigma. Vezmeme-li v úvahu politickou praxi některých současných domácích i zahraničních politických subjektů či jednotlivců a jejich populistické nebo rasově nenávistné programy, zjistíme, že Adornovy někdejší postřehy jsou i dnes stále aktuální. Český překlad je pořízen z německého vydání přednášky Aspekte des neuen Rechtsradikalismus, která vyšla v roce 2019 v nakladatelství Suhrkamp. Text přednášky je transkripcí z jediného dochovaného zvukového záznamu. Adorno se převodu své řeči do knižní podoby vyhýbal, jak uvádí V. Weiß v doslovu, vědom si zřejmě toho, že ústní projev má svá specifika, jimiž se liší od projevu písemného. Charakteristické rysy, vlastní ústnímu projevu, určitá kostrbatost, přerývanost, opakování atp., byly v německém knižním vydání ponechány a i my jsme se v zájmu zachování autenticity rozhodli je v českém překladu ponechat.

Záznamy snů německého filozofa, muzikologa a sociologa Theodora W. Adorna (1903-1969) jsou bizarní a někdy komické, odhalující jeho surreálné i erotické představy a motivy z rodinného prostředí. Adorno, významný představitel kritické teorie frankfurtské školy, začal své sny pečlivě zaznamenávat v roce 1934, před emigrací do USA, a pokračoval až do své smrti v roce 1969. V tomto svazku autor neprovádí žádné vysvětlení ani interpretaci, sny zůstávají bez komentáře. V jednom rozhovoru však uvedl, že „sny tvoří kontinuum, patří jednotnému, ucelenému světu, podobně jako Kafkovy povídky“ a varoval, že čím více jsou sny propojené, tím hrozí, že je nelze od skutečnosti odlišit. V jeho snech se objevují různé osobnosti kulturního a společenského života a Adorno se vyrovnává s pocity viny spojenými s holocaustem, jemuž unikl jako emigrant. Často prožívá i svou vlastní popravu. Protokoly snů tak poskytují překvapivý pohled na vnitřní svět Adornovy výjimečné osobnosti. Kniha je doplněna komentářem německého profesora literatury Jana-Philippa Reemtsmy.

V apríli roku 1967 predniesol Theodor W. Adorno, významný nemecký filozof a sociológ, na pôde Viedenskej univerzity prednášku, ktorá nie je z dnešného pohľadu len bežným historickým dokumentom. Adorno analyzoval ciele, zdroje a taktiku nového pravicového radikalizmu svojej doby. Na príklade nemeckej radikálne pravicovej strany NPD, ktorá zaznamenala v dobových prieskumoch prekvapivé úspechy, skúma dôvody, prečo mali extrémistické hnutia v Nemecku ohlas aj dvadsať rokov po porážke nacizmu. Adornova prednáška zostáva dodnes až mrazivo aktuálna. Aspekty nového pravicového radikalizmu sú ako odkaz vo fľaši, ktorý sa práve vyplavil na brehy súčasnosti a ani po päťdesiatich rokoch nestratil nič zo svojej pravdivosti.

Základní spis, který reflektuje novou hudbu z několika různých hledisek – kromě hudebních aspektů je zohledněn její filozofický, sociologický a estetický kontext. Kniha je rozdělena na dvě části a je doplněna rozsáhlejší introdukcí. První část se zabývá dílem Arnolda Schönberga (od volné atonality k dvanáctitónové technice), druhá je věnována Igoru Stravinskému (ruské – folklorní – období a neoklasicismus). Dle Adornových slov vede objektivní zhodnocení filozofie nové hudby přes srovnání těchto dvou rozdílných komponistů. Myšlenky, které jsou obsaženy v tomto spisu, jsou v mnohém stále aktuální. Autor se detailně zabývá otázkou společenského postavení nové hudby a konstatuje její značnou izolovanost. Nová hudba je chápana jako jakési osamocené svědectvím o stavu společnosti, společnost o něj však nestojí – uvedený stav de facto přetrvává dodnes.

Kniha vznikla ze série dvanácti přednášek přednesených roku 1961 na frankfurtské univerzitě a vysílaných také Severoněmeckým rozhlasem. Klade si za cíl uvést čtenáře nejen do hudební sociologie, ale i do sociologické koncepce frankfurtské školy. Autor se zde čtenářům, kteří ho znají zejména jako filosofa a sociologa, představuje též jako teoretik hudby.

Adorno v Žargonu autenticity rozvíjí kritiku řeči, jež vyvolává dojem duchovnosti a autenticity, a přitom je v tajném spojenectví s anonymitou směnné společnosti. Adorno odhaluje žargon nejen v literatuře a politice, ale také u německých existenciálních filosofů, především Karla Jasperse. Hlavním tématem knihy však je žargon Martina Heideggera. Adorno zasazuje Heideggerovu filosofii do širších kulturně-historických souvislostí, o nichž píše už v Dialektice osvícenství. V knize Žargon autenticity nalezneme množství odkazů na literární díla (Karla Krause, Rainera M. Rilkeho nebo na německé populární romány), které Adorno rozehrává při zkoumání filosofické „řeči autenticity“. V českých podmínkách je Žargon autenticity v zásadě první knihou, která přináší fundovanou kritiku Heideggerova myšlení. Adorno vyjadřuje nepoctivost pojmů, které se objevují jako zaklínadlo nejen ve filosofii, ale i v teologii, beletrii a poezii. Autenticita a hledání kořenů, s nimiž se setkáváme i v dnešní době, v sobě skrývají to, čemu chtějí uniknout. To je poselství Žargonu autenticity pro naši současnost.

Jen na první pohled se soubor Adornových fragmentů, poněkud možná matoucích svým tematickým záběrem – čteme v nich o Proustovi, Baudelairovi, Ibsenových dramatech a kulturním průmyslu, o předválečné němčině, fašismu i odborovém hnutí, o ženské otázce a milostném citu, o americké krajině i touze po domově –, může čtenáři jevit chaotický, zejména bude-li knihou Minima Moralia zprvu jen listovat. Ale i to je (možná dokonce přiměřenější) způsob, jak se přiblížit Adornovu myšlení. Kniha vznikla v době těsně poválečné a její podoba nemůže nereagovat na události druhé světové války a zkušenost (jakkoli zprostředkovanou, neboť Adorno válku prožil v emigraci) masového vyvražďování Židů; psát s touto zkušeností „v nervech“ metodicky úhledná pojednání o etických problémech by kromě jiného bylo, ač to autor nikde výslovně neříká, urážkou všech jejích obětí. Avšak i z hlediska „produktivnosti“ myšlení je zdánlivě roztěkaná forma fragmentů adekvátnější autorově úsilí po porozumění skrytým i očividnějším hrůzám tehdejšího (dnešního?) světa. Adornovo myšlení je inspirováno Hegelovou dialektikou a Marxovou kritikou kapitalismu; tyto podněty však výrazně přetváří – pravdou již v žádném případě není totalizující idea celku – a zároveň je překračuje mesiánskou perspektivou, jež je stejnou měrou nedosažitelná jako nezbytná.

Tuto knihu sepsali v americké emigraci na konci války klasičtí autoři frankfurtské školy a kriticky se v ní vypořádávají s německým nacismem. Jejich analýza však daleko přesahuje tematiku nacismu a fašismu a je dodnes provokativním podnětem k hledání ekonomických, sociálních a kulturních příčin různých deviací, jež s sebou přinášejí dějiny lidstva.