Theodor W. Adorno Knihy

Základní spis, který reflektuje novou hudbu z několika různých hledisek – kromě hudebních aspektů je zohledněn její filozofický, sociologický a estetický kontext. Kniha je rozdělena na dvě části a je doplněna rozsáhlejší introdukcí. První část se zabývá dílem Arnolda Schönberga (od volné atonality k dvanáctitónové technice), druhá je věnována Igoru Stravinskému (ruské – folklorní – období a neoklasicismus). Dle Adornových slov vede objektivní zhodnocení filozofie nové hudby přes srovnání těchto dvou rozdílných komponistů. Myšlenky, které jsou obsaženy v tomto spisu, jsou v mnohém stále aktuální. Autor se detailně zabývá otázkou společenského postavení nové hudby a konstatuje její značnou izolovanost. Nová hudba je chápana jako jakési osamocené svědectvím o stavu společnosti, společnost o něj však nestojí – uvedený stav de facto přetrvává dodnes.

Poznámky k literatuře obsahují texty napsané Theodorem Adornem převážně v 50. letech 20. století. Jedná se o eseje utvářející nová pravidla literární kritiky a interpretace. Nalezneme v nich jak práce věnované autorům jako Eichendorff, Beckett, Proust nebo Valéry, jež představují reflektovaný vztah k duchovní minulosti, tak obecnější texty zaměřené na vzájemnou provázanost estetického a společenského. Napříč nimi se formuje řada Adornových klíčových filosofických přesvědčení. Vzhledem k důrazu, který Adorno klade na esejistickou formu, Poznámky k literatuře nelze vnímat pouze jako doplněk jeho rozsáhlejších prací – naopak, představují jeden z Adornových nejvydařenějších pokusů o překlenutí rozestupu mezi kritikou a konstruktivní filosofií.

Jen na první pohled se soubor Adornových fragmentů, poněkud možná matoucích svým tematickým záběrem – čteme v nich o Proustovi, Baudelairovi, Ibsenových dramatech a kulturním průmyslu, o předválečné němčině, fašismu i odborovém hnutí, o ženské otázce a milostném citu, o americké krajině i touze po domově –, může čtenáři jevit chaotický, zejména bude-li knihou Minima Moralia zprvu jen listovat. Ale i to je (možná dokonce přiměřenější) způsob, jak se přiblížit Adornovu myšlení. Kniha vznikla v době těsně poválečné a její podoba nemůže nereagovat na události druhé světové války a zkušenost (jakkoli zprostředkovanou, neboť Adorno válku prožil v emigraci) masového vyvražďování Židů; psát s touto zkušeností „v nervech“ metodicky úhledná pojednání o etických problémech by kromě jiného bylo, ač to autor nikde výslovně neříká, urážkou všech jejích obětí. Avšak i z hlediska „produktivnosti“ myšlení je zdánlivě roztěkaná forma fragmentů adekvátnější autorově úsilí po porozumění skrytým i očividnějším hrůzám tehdejšího (dnešního?) světa. Adornovo myšlení je inspirováno Hegelovou dialektikou a Marxovou kritikou kapitalismu; tyto podněty však výrazně přetváří – pravdou již v žádném případě není totalizující idea celku – a zároveň je překračuje mesiánskou perspektivou, jež je stejnou měrou nedosažitelná jako nezbytná.

Adorno, který vystupoval proti výkladovým systémům, zde podává v podstatě úplný a originální estetický systém. Od vztahu umění estetiky a společnosti v prvních i posledních kapitolách se autor velmi zásadně vyslovuje ke vztahu krásna přírodního a uměleckého, ke kategoriím krásna a ošklivosti, k subjektivním a objektivním stránkám uměleckého díla, k jeho soudržnosti a smyslu, ke zdánlivosti, záhadnosti i pravdivému obsahu umění a zejména k rozpornému vztahu umění a skutečnosti. Překlad D. Prokop. Nové, opravené vydání, v nakladatelství OIKOYMENH první, připravuje T. Matějčková.

Antisemitismus viděl Adorno jako ústřední pojivo radikálních pravicových hnutí poválečné německé společnosti, které spojovaly různé proudy militantního a excesivního nacionalismu. Upozorňoval na problém tzv. poloveřejné šeptandy, „fámy o Židech“, jež má až reklamní charakter, pomocí níž se šiřitel stylizuje do role oběti. Za hnací síly takového jednání považoval antiintelektualismus a konformismus, které podle něj sdílejí identickou strukturu s rasismem. Na druhou stranu Adorno varoval před idealizací Židů a židovství, neboť takový postoj má v boji proti antisemitismu opačný efekt. Tyto myšlenky proslovil Adorno na podzim roku 1962 na konferenci německé Koordinační rady spolků pro křesťansko-židovskou spolupráci, na níž hovořil o boji proti antisemitismu. Český překlad je pořízen z německého vydání přednášky Zur Bekämpfundges Antisemitismus heute, která vyšla v roce 2024 v nakladatelství Suhrkamp. I když doslovný český překlad Adornovy přednášky zní „K potírání dnešního antisemitismu“ po dohodě s Adornovým archivem jsme z názvu vypustili slovo dnešního, jelikož by to mohlo být vzhledem k současné situaci pro čtenáře zavádějící. Text přednášky je transkripcí z dochovaného zvukového záznamu. Adorno se převodu své řeči do knižní podoby vyhýbal, vědom si toho, že ústní projev má svá specifika, jimiž se liší od projevu písemného. Přesto nakonec s převedením svých slov do textové podoby souhlasil, rámcově editoval a napsal k textové verzi krátký komentář, který je otištěn v úvodu této knihy. Charakteristické rysy vlastní ústnímu projevu, určitá kostrbatost, přerývanost, atp., byly v německém knižním vydání ponechány, a i my jsme se v zájmu zachování autenticity rozhodli je v českém překladu ponechat. Doslov ke knize napsal známý německý literární kritik a mecenáš Jan Philipp Reemtsma, jenž mimo jiné poukazuje na význam Adornových myšlenek pro naši současnost.

Tuto knihu sepsali v americké emigraci na konci války klasičtí autoři frankfurtské školy a kriticky se v ní vypořádávají s německým nacismem. Jejich analýza však daleko přesahuje tematiku nacismu a fašismu a je dodnes provokativním podnětem k hledání ekonomických, sociálních a kulturních příčin různých deviací, jež s sebou přinášejí dějiny lidstva.

Theodor W. Adorno vystoupil v roce 1967 na Vídeňské univerzitě s přednáškou, v níž analyzoval cíle, prostředky a taktiky pravicového radikalismu a srovnával ho se starým nacismem a fašismem. Kladl si při tom otázku, proč extrémní pravicová hnutí nacházejí dvacet let po konci války opět u lidí značný ohlas. I když Adorno bezprostředně reagoval na vzestup a volební úspěchy NPD (Nacionálnědemokratické strany Německa), jeho hlavní myšlenkové teze mají obecnou platnost a lze je již považovat za paradigma. Vezmeme-li v úvahu politickou praxi některých současných domácích i zahraničních politických subjektů či jednotlivců a jejich populistické nebo rasově nenávistné programy, zjistíme, že Adornovy někdejší postřehy jsou i dnes stále aktuální. Český překlad je pořízen z německého vydání přednášky Aspekte des neuen Rechtsradikalismus, která vyšla v roce 2019 v nakladatelství Suhrkamp. Text přednášky je transkripcí z jediného dochovaného zvukového záznamu. Adorno se převodu své řeči do knižní podoby vyhýbal, jak uvádí V. Weiß v doslovu, vědom si zřejmě toho, že ústní projev má svá specifika, jimiž se liší od projevu písemného. Charakteristické rysy, vlastní ústnímu projevu, určitá kostrbatost, přerývanost, opakování atp., byly v německém knižním vydání ponechány a i my jsme se v zájmu zachování autenticity rozhodli je v českém překladu ponechat.

Sborník podává první, byť velmi fragmentární výběr prací tzv. frankfurtské školy, představující jeden z nejvýznačnějších proudů sociologického a filosofického myšlení v NSR. T.W. Adorno zkoumá obsah a možnosti empirické sociologie. Druhá jeho studie vyšetřuje vztah mezi sociologií apsychologií. J. Habermas jednak analyzuje kritické a konzervativní úkoly sociologie, jednak sleduje vliv středoškolského a vysokoškolského vzdělání na politické vědomí. Z díla L. von Friedeburga je uvedena studie k interpretaci empirických výzkumů v průmyslových podnicích.

Adornova stať "Schéma masové kultury" byla nalezena v autorově pozůstalosti a přestavuje volné pokračování kapitoly o kulturním průmyslu z Dialektiky osvícenství. Lze ji považovat za shrnutí Adornovy kritiky masové kultury. Čtenář v ní nalezne Adornovu diagnózu základních prvků masové kultury: reklamy, filmu, rozhlasu, hudby.

Adorno v Žargonu autenticity rozvíjí kritiku řeči, jež vyvolává dojem duchovnosti a autenticity, a přitom je v tajném spojenectví s anonymitou směnné společnosti. Adorno odhaluje žargon nejen v literatuře a politice, ale také u německých existenciálních filosofů, především Karla Jasperse. Hlavním tématem knihy však je žargon Martina Heideggera. Adorno zasazuje Heideggerovu filosofii do širších kulturně-historických souvislostí, o nichž píše už v Dialektice osvícenství. V knize Žargon autenticity nalezneme množství odkazů na literární díla (Karla Krause, Rainera M. Rilkeho nebo na německé populární romány), které Adorno rozehrává při zkoumání filosofické „řeči autenticity“. V českých podmínkách je Žargon autenticity v zásadě první knihou, která přináší fundovanou kritiku Heideggerova myšlení. Adorno vyjadřuje nepoctivost pojmů, které se objevují jako zaklínadlo nejen ve filosofii, ale i v teologii, beletrii a poezii. Autenticita a hledání kořenů, s nimiž se setkáváme i v dnešní době, v sobě skrývají to, čemu chtějí uniknout. To je poselství Žargonu autenticity pro naši současnost.