Olga Tokarczuk Pořadí knih (chronologicky)

Francie, rok 1685: Král Slunce zavádí katolicismus jako jediné legální náboženství. Zemí procházejí skupiny hugenotů, které směřují na sever a doufají, že zde naleznou novou vlast. Z oken kočáru psance sleduje skupinka neobvyklých cestovatelů, mířících naopak do Pyrenejí: Veronika, kurtizána opuštěná svým snoubencem; Markýz, muž zabývající se alchymií; de Berle, bohatý obchodník; a Gauche, němý kočí s věrným žlutým psem. Každý z nich opustil Paříž z jiného důvodu. Tato cesta, místy dobrodružná, může změnit nejen jejich osudy, ale i dějiny celého lidstva. Cesta lidí Knihy (1993) je literárním debutem slavné polské spisovatelky, která v tomto románu poprvé zpracovala téma cesty a putování za poznáním, symbolicky zastoupeným motivem Knihy, jež obsahuje veškeré vědění a moudrost lidstva. Toto téma později rozvinula v mnoha dalších knihách, jimiž se proslavila po celém světě.

Historia sumeryjskiej bogini wojny i miłości Inanny, która zstępuje do krainy umarłych, a po kilku dniach wraca do świata żywych, jest jednym z najstarszych mitów ludzkości. Echa tej opowieści odnajdujemy w świętych tekstach Babilonu, Grecji czy chrześcijaństwa. Olga Tokarczuk dwukrotnie podjęła próbę jej reinterpretacji – w powieści "Anna In w grobowcach świata" oraz w libretcie do opery "Ahat ili. Siostra bogów" Aleksandra Nowaka. Odkryła, że zrozumienie tej historii pozwala przezwyciężyć lęk przed śmiercią i osiągnąć nieśmiertelność. Tekst libretta Tokarczukowi towarzyszy erudycyjny, bogato ilustrowany komentarz Zbigniewa Mikołejki, który wyjaśnia wędrówkę mitologicznych motywów w czasie i przestrzeni. Wspólnie, jako pisarka i religioznawca, docierają do najgłębszych pokładów ludzkich wyobrażeń, lęków i pragnień. Przez Inannę mamy szansę dotknąć zapomnianej mitologii Bogini, która sięga czasów sprzed patriarchalnych społeczeństw. Uniwersalizm tej opowieści ujawnia najgłębsze prawdy o kondycji ludzkiej, jej troskach, trwogach oraz dramatach, które są niezmienne w swojej istocie.

In Anna, oder Anna In, Göttin der Liebe, der Fruchtbarkeit, des Mondes, aber auch des Krieges, herrscht über das sumerische Uruk - ein mythischer, lichter Ort, wo Fahrstühle auch nach links und rechts fahren und Gärten vom Himmel hängen, ein Ort, der eher in der nahen Zukunft als in einer fernen Vergangenheit zu liegen scheint. Anna In ist schön, jung, verführerisch, aber auch ungestüm, unstet und machtbewusst. Eines Tages ruft ihre Zwillingsschwester, die Herrscherin der Unterwelt, sie zu sich. Und Anna In steigt hinab, in die Katakomben, ins dunkle Reich des Todes. Niemand ist je von dort zurückgekehrt. Welches Opfer wird AnnaIn bringen müssen, um wieder hinaufzusteigen, zu den Lebenden? Olga Tokarczuk erzählt in Frau Diesseits und Frau Jenseits einen 4000 Jahre alten Mythos auf einzigartige Weise neu. Mit viel Ironie und einer großen Portion Respektlosigkeit verbindet sie das Hohe und Erhabene mit dem Profanen, Allgemeinmenschlichen - und holt den altehrwürdigen Mythos so in unsere Gegenwart.

Oko w oko z niespodziewanym. Dwie historie ludzi, którzy przestali być pewni tego, co dzieje się wokół nich, kim są. Ich świat w jednej chwili wywrócił się do góry nogami. Olga Tokarczuk - ceniona na świecie i wielokrotnie nagradzana polska pisarka. Jej książki zostały przetłumaczone na ponad trzydzieści języków. Za wydanie� Biegunów� w języku angielskim otrzymała wraz z tłumaczką Jennifer Croft Międzynarodową Nagrodę Bookera 2018, uznawaną za jedną z najważniejszych literackich wyróżnień obok Nobla. Dwukrotnie uhonorowana Nagrodą Literacką Nike za powieści� Bieguni� (2008) i� Księgi Jakubowe �(2015). Wśród niezwykle wielu prestiżowych nagród, które jej przyznano, znajdują się m.in. niemiecka nagroda dla książek z Europy Środkowej i Wschodniej Brücke Berlin-Preis, słoweńska Nagroda Literacka Europy Środkowej Vilenica oraz Międzynarodowa Nagroda Literacka Kulturhuset Stadsteatern w Sztokholmie – wyróżnienie dla książek przetłumaczonych na język szwedzki.

Featuring stunning illustrations, this picture book for adults combines the artistic talents of Nobel laureate Olga Tokarczuk and illustrator Joanna Concejo. It includes two gatefold pages that enhance the visual experience, inviting readers to explore its themes and artistry. Following their previous collaboration, The Lost Soul, this work promises to engage and inspire with its unique blend of narrative and imagery.

Přírodní léčivý horor. Září roku 1913, léčebné lázně Görbersdorf. Mieczysław Wojnicz, student ze Lvova, přijíždí do lázní v naději, že nejmodernější metody a křišťálově čistý vzduch zastaví průběh jeho nemoci, nebo ji možná úplně vyléčí. Avšak diagnóza nedává prostor iluzím. Mieczysław totiž trpí tuberkulózou. Ubytuje se v penzionu, kde poznává některé z pacientů. Nad likérem Schwärmerei nemocní muži z Vídně, Královce a Vratislavi neúnavně diskutují o nejpalčivějších světových problémech. Stojí Evropa na prahu války? Je lepší monarchie, nebo demokracie? Existuje zlo? Je možné určit, zda nějaký text psal muž, nebo žena? Mieczysław zároveň naslouchá šokujícím příběhům o tragických událostech, které se odehrály na vrchovině v okolí sanatoria. Ačkoli je zaneprázdněn hledáním pravdy v sobě samém, záhadné hrůzné události ho čím dál tím víc fascinují. Netuší však, že už si ho zlověstné síly vybraly za svůj další terč.

V románu využívá autor fiktivní postavu Gaustina k tomu, aby popsal život s deficitem budoucnosti. Život, ve kterém čas neplyne lineárně, ale stává se součástí nás samých. Gaustin, který dokáže přeskakovat čas jako lesní potůček, se snaží o zdánlivě nemožné – léčit lidi pomocíminulosti. Gaustin, Gospodinovovo alter ego, našel způsob, jak vytvořit kliniky času, kde se lidé trpící ztrátou paměti mohou vrátit do doby, kdy se cítili nejlépe. Tato nemoc, jakási dlouhotrvající časová amnézie, se během vyprávění proměňuje v nemoc, kterou trpí celá společnost. Ta se stává obětí jakési kolektivní „Alzheimerovy choroby“, což vede různé země v Evropě k rozhodnutí dát občanům možnost volby, aby v referendu rozhodli, v jaké historické epoše chtějí žít.

Ta książka stworzyła Lalkę na nowoOlga Tokarczuk zaprasza bohaterów powieści Prusa na prywatną rozmowę. Słucha ich z uwagą i empatią, ale też niepokojem. Ich fascynujące historie niejednokrotnie rymują się z opowieściami naszej współczesności, a oni sami okazują się zaskakująco do nas... číst celé

Olga Tokarczuk erhielt den Nobelpreis für Literatur 2019 für ihre außergewöhnliche erzählerische Vorstellungskraft. In ihrem Essay »Wie Übersetzer die Welt retten« reflektiert sie über die Herausforderungen der Weltbeschreibung angesichts fließender Werte und Bezugspunkte. Das Buch enthält auch eine Chronologie der Ereignisse seit der Preisverleihung.

Iniciačná román, vďaka ktorému Olga Tokarczuk získala uznanie kritiky a čitateľov. Príbeh pätnásťročnej dievčiny so schopnosťami médium, ktorá dospieva vo Wroclavi na začiatku 20. storočia. Pomalá čitateľská hostina. Román Tokarczuk sa dotýka otázky nevedomého a stáva sa rozprávaním o dramatike jazykov, mnohosti diskurzívnych a epistemologických pohľadov. Žiadny z nich nie je adekvátny, žiadny sa nedotýka podstaty veci, pretože to, čo sa snažia opísať, má predjazykovú povahu.

Świat niepokojącej wyobraźni Olgi Tokarczuk. Trzy mistrzowskie opowiadania, uznawane za kwintesencję krótkiej formy w twórczości noblistki. Kiedy zamykają się drzwi szafy, milkną wszelkie fałszywe ideologie, pauzuje rzeczywistość. Kto zamyka się w szafie, ucieka od brutalnego życia wypranego z sensu i fantazji. Tokarczuk tropi światy nie z tego świata, ocala je w opowieściach, w których pozwala nam na chwilę zamieszkać. FRANKFURTER ALLGEMEINE ZEITUNG Książki Olgi Tokarczuk dowodzą, że tak zwaną rzeczywistość trzeba szturchnąć pokazać z innej strony lub opatrzyć znakiem zapytania żeby ujawniła nam się w całej swej złożoności. SVENSKA DAGBLADET

Pozvánka do spisovatelské laboratoře polské prozaičky a nobelistky Olgy Tokarczukové Velká literatura je bezesporu věcí velkého talentu. I zkušení a oceňovaní spisovatelé však musí stále zkoušet, jaký přístup funguje a jaký ne, jakou perspektivu si ten či onen příběh vyžaduje. Hledají metodu. A když ji najdou, stane se často jejich výrobním tajemstvím, které odhalují jen zdráhavě a po kouskách. Oblíbená polská spisovatelka a laureátka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková se už dávno rozhodla udělat opak. Ve svých esejích, fejetonech a přednáškách odhaluje svou zvědavost a přístup vnímavého vypravěče, který nyní čtenářům předkládá i ve stejnojmenné knize. Přiznává, jaké zážitky a myšlenky pro ni byly formativní, čeho si v životě všímá a na co by se nemělo zapomínat. Pozvolna tak před námi vyvstává nejen autorská mysl zpoza známých románů, ale také citlivý a inspirativní přístup ke světu. Koneckonců každý může být občas vnímavým vypravěčem.

Svět je čím dál bizarnější. Překvapivé a nepředvídatelné povídky od držitelky Nobelovy ceny za literaturu. Odkud se bere pocit podivnosti? Je podivnost vlastností světa, nebo se skrývá spíše v nás samých? Slovo „bizarní“ pochází z francouzského bizarre, které znamená „divný“, „zvláštní“, ale také „překvapivý“. A právě taková — udivující a mimo všechny kategorie — je nejnovější kniha Olgy Tokarczukové. Deset povídek, každá se odehrává v jiném prostoru: ve Volyni během vpádu švédských vojsk, v současném Švýcarsku, ve vzdálené Asii, na imaginárních místech. Proměnlivý rytmus povídek udržuje čtenáře v napětí, takže si ani na chvíli není jistý, co se stane na další stránce. Autorka jej vyvádí z rovnováhy, vystrkuje z komfortní zóny a ukazuje, že svět je čím dál méně srozumitelný. Prvky grotesky, černého humoru, fantastiky a hororu odhalují, že v realitě nic není takové, jak to na první pohled vypadá.

Dwa opowiadania za zbioru Gra na wielu bębenkach. Oko w oko z niespodziewanym. Dwie historie ludzi, którzy przestali być pewni tego, co dzieje się wokół nich, kim są. Ich świat w jednej chwili wywrócił się do góry nogami.

Kdyby na nás někdo dokázal pohlédnout z výšky, spatřil by svět plný zchvácených, unavených lidí a jejich ztracených duší. Byl jednou jeden člověk a ten pracoval tak usilovně a rychle, až utekl své vlastní duši. Žilo se mu bez ní celkem dobře — spal, jedl, pracoval, řídil auto, a dokonce hrál tenis. Jen občas ho přepadl zvláštní pocit, že se svět kolem něj jaksi zploštil, jako by se on sám pohyboval jen po stránce v sešitě do matematiky, po papíře pokrytém hustou mřížkou malých čtverečků… První kniha nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczukové vyprávěná nejen slovy, ale především obrazem. Dojemnému příběhu o trpělivosti, vnímavosti a návratu k sobě samému vdechla duši výtvarnice Joanna Concejová. Její něžné, melancholické ilustrace dávají čtenáři ohromný prostor, aby se zastavil a navázal rozhovor s vlastním nitrem.

Opus magnum světoznámé polské autorky. Rok 1752. Podolí, součást Polského království, území ležící na dnešní západní Ukrajině, oblast osídlená křesťany, židy i muslimy. Polskou společnost soužil rozkol mezi vládnoucím královským dvorem, venkovskou šlechtou a bezzemky, jejichž síla se v osmnáctém století začala naplno projevovat. Díky kvetoucímu obchodu s muslimským světem docházelo k bohaté kulturní výměně. Pozvolný hospodářský a morální úpadek však plíživě pronikal do všech pater společnosti, která se pokoušela nalézt viníka. Židé mezitím čekali na svou příležitost k emancipaci. Podstatná část příběhu se odehrává i v židovském městě Brünn, tedy v Brně, ale i v jiných středoevropských městech, takže se čtenáři nabízí zvláštní paralela se současným dramatickým střetem s jinými kulturami. Díky poutavému vyprávění Olgy Tokarczukové získáváme neodbytný pocit, že tento střet je v této části světa přítomen odpradávna. Román je obrazem dávného Polska, mocného a vlivného království na vrcholu své státnosti, ale zároveň těsně před pádem do osudové propasti zájmů sousedních mocností.

Soubor článků, fejetonů, zamyšlení a různých příležitostných textů, které však tvoří jeden celek, portrét spisovatelčiny osobní filozofie. Kniha je také otevřeným politickým manifestem. Olga Tokarczuková si dobře uvědomuje politický potenciál své tvorby, který je umocněn precizním stylem a bezbřehou tvůrčí svobodou. Právě schopnost reagovat na jakékoliv násilí, vykořisťování, lež a všudypřítomnou propagandu establishmentu považuje Tokarczuková za jeden z nejdůležitějších aspektů práce spisovatele. O těchto otázkách píše velmi otevřeně, subjektivně, své myšlenky se snaží formulovat takovým způsobem, aby byly srozumitelné lidem napříč generacemi. Pro Tokarczukovou je politika nedílnou součástí literatury. Autorka v této knize píše vážně, ale i s humorem, využívá fikci, hraje si se čtenářem. Je schopna vyjádřit, co pro ni znamená být Polkou, aniž by sklouzla k tupému nacionalismu, jehož je hlasitou kritičkou. Název knihy Okamžik medvěda je jakousi alegorií toho, že člověk může být světem okouzlen pouze tehdy, když odmítne monoteistický výklad pravdy. Je to zároveň i metafora literatury, toho „zvláštního místa mezi mnoha individuálními pravdami“.

Román Olgy Tokarczukové by bylo možno označit jako „morální thriller“. Hlavní hrdinkou příběhu je Janina Duszejko, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny a zeměpisu na škole v Kladské kotlině, na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nade vše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janinin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další... Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. O těchto vraždách hrdinka něco ví, policie ji však ignoruje – jenže Janina Duszejko dokáže číst ve hvězdách...

Román, kterému autorka zasvětila tři roky práce, je odvážným dílem, v němž vypovídá hodně o sobě a svém vidění světa. Běguni (Poutníci) byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z osmnáctého století. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Děj není založen na osudech postav ani na příběhu, je postaven na kulturním fenoménu: cestování. Proč lidé cestují, proč nezůstávají na místě? Odkud se bere lidský nepokoj, potřeba přemísťovat se? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří s sebou vozí svou cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní jazyk. Návštěva tohoto světa je díky autorčinu vypravěčskému mistrovství velkým zážitkem.

Challenging the preconceptions of the hypothetical “small town,” this collection of short stories vividly portrays a variety of imaginative characters. In Germany, a house-husband is slowly sent over the edge by his over-achieving neighbors. In the Norwegian town of Odda, a middle-aged Morrissey fan has a matter of hours to find a girlfriend so his ailing mother can die in peace. On a broad European canvas, these diverse tales paint a tightly knit community in a positive light. Centering on gestures such as white lies, indifference, small kindnesses, and secrets, this intriguing anthology is sure to fascinate and entertain.

Když opět s Annou In čekáme mlčky na další přestup, na změnu komplikovaných spojení, dotýkám se její dlaně – v podstatě je to stále stejná otázka: Proč? Co ji tam táhne, proč tam jde? Cožpak tady nemá všechno, co je možné mít? Nemění se, neumírá, pohybuje se svobodně v souřadnicích města – do stran, dopředu a dozadu, nahoru a dolů, do hloubky a k povrchu. Umí vycházet za město. Tam si protahuje kosti. Dívám se jí do očí, ptám se a čekám na odpověď.

Olgu Tokarczukovou si čeští čtenáři oblíbili již pro její předchozí romány Pravěk a jiné časy a Denní dům, noční dům, které byly plné podmanivé poetičnosti a intimity. Poslední příběhy přinášejí tíživější téma. Tři ženy, vnučka, matka a její matka, potkávají na své cestě smrt. Stanou před nevyhnutelnou potřebou znovu spatřit celý svůj život, najít své místo na zemi. Je to velmi ženská kniha. Příběhy vypravují ženy a hovoří o vlastní identitě, těle, vztazích mezi muži a ženami. Kniha má tři části. V první se hrdinka po autohavárii vydá na snový výlet do vlastní paměti, vzpomínek na dětství a mládí, v druhé je smrt záminkou k vyprávění o osudech ženy, která se provdala spíše náhodně a nechtěně. Třetí část je obrazem vztahu mezi dospívajícím synem a matkou, dilemat nezávislé současné ženy, silné, ale přesto ztracené kdesi v tropech. Autorce se opět podařilo překvapit čtenáře i kritiky, a to neobyčejně propracovanou psychologií postav. Přinesla zcela nové téma, inspirované buddhistickou filozofií — téma smrti a umírání, které je v západní společnosti stále silně tabuizované. Po přečtení této knihy hrdinky Olgy Tokarczukové neodcházejí, zůstávají se čtenářem a získávají na významu. A nezapomíná se na ně snadno.

Povídkový soubor Hra na spoustu bubínků bychom mohli charakterizovat slovy samotné autorky, jež v povídce Ostrov ústy svého hrdiny říká: „Já se však domnívám, že takové ‚podivné věci‘ jsou potřebné i pro ty, kteří se jim zuby nehty brání. Ukazují totiž, kde jsou hranice skutečnosti, jsou to události na rozhraní mezi tím, co je, a tím, co být může. V tomto smyslu zbystřují naši pozornost, jsou to bubínky, jejichž monotónní zvuk nás udržuje ve stavu bdělosti.“ Všechny povídky – jinak velmi různorodé co do děje, hrdinů, prostředí i doby – se více či méně zřejmým způsobem na tomto rozhraní odehrávají. V tom Tokarczuková navazuje na svou předchozí tvorbu, jež bývá často označována jako magický realismus. Nová je v této knize šíře záběru, různorodost příběhů z minulosti i současnosti, postav, z nichž každá mluví jiným hlasem, buší na jiný bubínek, třebaže v konečném efektu všechny hlasy souzní.

Olga Tokarczuks Erzählungen entführen in eine phantastische Welt zwischen Mythen, Träumen und Realität. Poetisch-realistisch schildern sie eine fremde, doch vertraute Welt, in der individuelles Erleben auf das kollektive Unbewusste trifft und den Leser in das Geflecht der Geschichten zieht.

Francja, rok 1685. Król Słońce ustanawia katolicyzm jedynym legalnym wyznaniem. Grupy hugenotów przemierzają kraj, by dotrzeć na północ, gdzie mają nadzieję znaleźć nową ojczyznę. Z okien karety banitom przygląda się grupa nietypowych podróżnych, zmierzających na południe. Porzucona przez narzeczonego kurtyzana Weronika, Markiz parający się alchemią, twardo stąpający po ziemi bogacz de Berle oraz Gauche — niemy woźnica z nieodstępującym go żółtym psem. Każde z nich opuściło Paryż z innego powodu. Ta podróż, momentami wręcz awanturnicza, może odmienić nie tylko ich losy, ale również dzieje całej ludzkości. Oto w Pirenejach, ku którym zmierzają, w trudno dostępnym górskim wąwozie, w murach małego klasztoru od wieków ukryta jest Księga. Teraz ma szansę zaważyć na przyszłości świata. Tylko czy świat jest gotowy na to, by Księga została odnaleziona? Młodzieńcza powieść, napisana 30 lat temu, jest prawdziwą kopalnią motywów, które Olga Tokarczuk rozwijała w swoich kolejnych utworach, zdobywając przy tym międzynarodowe uznanie i uwielbienie czytelników.

Věcí Boha je tvořit, věcí lidí je pojmenovávat — říká autorka. Její románová vesnice Pravěk leží v centru celého světa, mezi řekami Černou a Bílou, které se spojují v jednu Řeku. Hlídají ji čtyři archandělé: Rafael, Gabriel, Michael a Uriel. Příběh je vlastně realistický s fantastickými prvky a odehrává se ve dvacátém století — od začátku první světové války do osmdesátých let. V 84 kapitolách poznáváme jednotlivé „časy“ hrdinů románu: statkáře Popielského, který po celou dobu hraje tajemnou hru o Osmi Světech, malé Míši a jejího mlýnku na kávu, Klásky obcující se Zlým Mužem žijícím v lese, její dcery Routy, faráře bojujícího s nezkrotnou řekou, Izidora posedlého korespondencí, čas sadu a podhoubí a nakonec také čas mimočasového Boha, který stárne spolu s hrdiny. Pravěk a jiné časy je román o neúspěchu, o heroických a nezdařených pokusech zavést pořádek a lad.

Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a světlou stránku - píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga - denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů. Román je koláží příběhů o venkovanech, svaté Starostě, mnichu Paschalisovi, objevují se zde vlkodlaci, monstra, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z muchomůrek. Osudem románových hrdinů je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je stará parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá. Kri­­­tikové přirovnávají Denní dům, noční dům k novému, modernímu typu silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve sta­ropolských do­bách se tak říkalo domá­cím kronikám, do nichž hospodář zazname­ná­val vý­zna­mné rodinné i po­li­ti­cké udá­lo­sti, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené rece­pty. Kniha získala Cenu W. Reymonta jako kniha roku.