Olga Tokarczuk Knihy

Povídkový soubor Hra na spoustu bubínků bychom mohli charakterizovat slovy samotné autorky, jež v povídce Ostrov ústy svého hrdiny říká: „Já se však domnívám, že takové ‚podivné věci‘ jsou potřebné i pro ty, kteří se jim zuby nehty brání. Ukazují totiž, kde jsou hranice skutečnosti, jsou to události na rozhraní mezi tím, co je, a tím, co být může. V tomto smyslu zbystřují naši pozornost, jsou to bubínky, jejichž monotónní zvuk nás udržuje ve stavu bdělosti.“ Všechny povídky – jinak velmi různorodé co do děje, hrdinů, prostředí i doby – se více či méně zřejmým způsobem na tomto rozhraní odehrávají. V tom Tokarczuková navazuje na svou předchozí tvorbu, jež bývá často označována jako magický realismus. Nová je v této knize šíře záběru, různorodost příběhů z minulosti i současnosti, postav, z nichž každá mluví jiným hlasem, buší na jiný bubínek, třebaže v konečném efektu všechny hlasy souzní.

Kdyby na nás někdo dokázal pohlédnout z výšky, spatřil by svět plný zchvácených, unavených lidí a jejich ztracených duší. Byl jednou jeden člověk a ten pracoval tak usilovně a rychle, až utekl své vlastní duši. Žilo se mu bez ní celkem dobře — spal, jedl, pracoval, řídil auto, a dokonce hrál tenis. Jen občas ho přepadl zvláštní pocit, že se svět kolem něj jaksi zploštil, jako by se on sám pohyboval jen po stránce v sešitě do matematiky, po papíře pokrytém hustou mřížkou malých čtverečků… První kniha nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczukové vyprávěná nejen slovy, ale především obrazem. Dojemnému příběhu o trpělivosti, vnímavosti a návratu k sobě samému vdechla duši výtvarnice Joanna Concejová. Její něžné, melancholické ilustrace dávají čtenáři ohromný prostor, aby se zastavil a navázal rozhovor s vlastním nitrem.

Francie, rok 1685: Král Slunce zavádí katolicismus jako jediné legální náboženství. Zemí procházejí skupiny hugenotů, které směřují na sever a doufají, že zde naleznou novou vlast. Z oken kočáru psance sleduje skupinka neobvyklých cestovatelů, mířících naopak do Pyrenejí: Veronika, kurtizána opuštěná svým snoubencem; Markýz, muž zabývající se alchymií; de Berle, bohatý obchodník; a Gauche, němý kočí s věrným žlutým psem. Každý z nich opustil Paříž z jiného důvodu. Tato cesta, místy dobrodružná, může změnit nejen jejich osudy, ale i dějiny celého lidstva. Cesta lidí Knihy (1993) je literárním debutem slavné polské spisovatelky, která v tomto románu poprvé zpracovala téma cesty a putování za poznáním, symbolicky zastoupeným motivem Knihy, jež obsahuje veškeré vědění a moudrost lidstva. Toto téma později rozvinula v mnoha dalších knihách, jimiž se proslavila po celém světě.

Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a světlou stránku - píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga - denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů. Román je koláží příběhů o venkovanech, svaté Starostě, mnichu Paschalisovi, objevují se zde vlkodlaci, monstra, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z muchomůrek. Osudem románových hrdinů je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je stará parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá. Kri­­­tikové přirovnávají Denní dům, noční dům k novému, modernímu typu silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve sta­ropolských do­bách se tak říkalo domá­cím kronikám, do nichž hospodář zazname­ná­val vý­zna­mné rodinné i po­li­ti­cké udá­lo­sti, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené rece­pty. Kniha získala Cenu W. Reymonta jako kniha roku.

Pozvánka do spisovatelské laboratoře polské prozaičky a nobelistky Olgy Tokarczukové Velká literatura je bezesporu věcí velkého talentu. I zkušení a oceňovaní spisovatelé však musí stále zkoušet, jaký přístup funguje a jaký ne, jakou perspektivu si ten či onen příběh vyžaduje. Hledají metodu. A když ji najdou, stane se často jejich výrobním tajemstvím, které odhalují jen zdráhavě a po kouskách. Oblíbená polská spisovatelka a laureátka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková se už dávno rozhodla udělat opak. Ve svých esejích, fejetonech a přednáškách odhaluje svou zvědavost a přístup vnímavého vypravěče, který nyní čtenářům předkládá i ve stejnojmenné knize. Přiznává, jaké zážitky a myšlenky pro ni byly formativní, čeho si v životě všímá a na co by se nemělo zapomínat. Pozvolna tak před námi vyvstává nejen autorská mysl zpoza známých románů, ale také citlivý a inspirativní přístup ke světu. Koneckonců každý může být občas vnímavým vypravěčem.

Opus magnum světoznámé polské autorky. Rok 1752. Podolí, součást Polského království, území ležící na dnešní západní Ukrajině, oblast osídlená křesťany, židy i muslimy. Polskou společnost soužil rozkol mezi vládnoucím královským dvorem, venkovskou šlechtou a bezzemky, jejichž síla se v osmnáctém století začala naplno projevovat. Díky kvetoucímu obchodu s muslimským světem docházelo k bohaté kulturní výměně. Pozvolný hospodářský a morální úpadek však plíživě pronikal do všech pater společnosti, která se pokoušela nalézt viníka. Židé mezitím čekali na svou příležitost k emancipaci. Podstatná část příběhu se odehrává i v židovském městě Brünn, tedy v Brně, ale i v jiných středoevropských městech, takže se čtenáři nabízí zvláštní paralela se současným dramatickým střetem s jinými kulturami. Díky poutavému vyprávění Olgy Tokarczukové získáváme neodbytný pocit, že tento střet je v této části světa přítomen odpradávna. Román je obrazem dávného Polska, mocného a vlivného království na vrcholu své státnosti, ale zároveň těsně před pádem do osudové propasti zájmů sousedních mocností.

Když opět s Annou In čekáme mlčky na další přestup, na změnu komplikovaných spojení, dotýkám se její dlaně – v podstatě je to stále stejná otázka: Proč? Co ji tam táhne, proč tam jde? Cožpak tady nemá všechno, co je možné mít? Nemění se, neumírá, pohybuje se svobodně v souřadnicích města – do stran, dopředu a dozadu, nahoru a dolů, do hloubky a k povrchu. Umí vycházet za město. Tam si protahuje kosti. Dívám se jí do očí, ptám se a čekám na odpověď.

Věcí Boha je tvořit, věcí lidí je pojmenovávat — říká autorka. Její románová vesnice Pravěk leží v centru celého světa, mezi řekami Černou a Bílou, které se spojují v jednu Řeku. Hlídají ji čtyři archandělé: Rafael, Gabriel, Michael a Uriel. Příběh je vlastně realistický s fantastickými prvky a odehrává se ve dvacátém století — od začátku první světové války do osmdesátých let. V 84 kapitolách poznáváme jednotlivé „časy“ hrdinů románu: statkáře Popielského, který po celou dobu hraje tajemnou hru o Osmi Světech, malé Míši a jejího mlýnku na kávu, Klásky obcující se Zlým Mužem žijícím v lese, její dcery Routy, faráře bojujícího s nezkrotnou řekou, Izidora posedlého korespondencí, čas sadu a podhoubí a nakonec také čas mimočasového Boha, který stárne spolu s hrdiny. Pravěk a jiné časy je román o neúspěchu, o heroických a nezdařených pokusech zavést pořádek a lad.

Soubor článků, fejetonů, zamyšlení a různých příležitostných textů, které však tvoří jeden celek, portrét spisovatelčiny osobní filozofie. Kniha je také otevřeným politickým manifestem. Olga Tokarczuková si dobře uvědomuje politický potenciál své tvorby, který je umocněn precizním stylem a bezbřehou tvůrčí svobodou. Právě schopnost reagovat na jakékoliv násilí, vykořisťování, lež a všudypřítomnou propagandu establishmentu považuje Tokarczuková za jeden z nejdůležitějších aspektů práce spisovatele. O těchto otázkách píše velmi otevřeně, subjektivně, své myšlenky se snaží formulovat takovým způsobem, aby byly srozumitelné lidem napříč generacemi. Pro Tokarczukovou je politika nedílnou součástí literatury. Autorka v této knize píše vážně, ale i s humorem, využívá fikci, hraje si se čtenářem. Je schopna vyjádřit, co pro ni znamená být Polkou, aniž by sklouzla k tupému nacionalismu, jehož je hlasitou kritičkou. Název knihy Okamžik medvěda je jakousi alegorií toho, že člověk může být světem okouzlen pouze tehdy, když odmítne monoteistický výklad pravdy. Je to zároveň i metafora literatury, toho „zvláštního místa mezi mnoha individuálními pravdami“.

Hlavní hrdinkou příběhu je Janina Duszejko, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny a zeměpisu na škole v Kladské kotlině, na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nade vše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janinin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další... Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. O těchto vraždách hrdinka něco ví, policie ji však ignoruje - jenže Janina Duszejko dokáže číst ve hvězdách... Vydání s filmovou obálkou Film Přes kosti mrtvých je natočen na motivy knižního morálního thrilleru spisovatelky Olgy Tokarczukové ze současného česko-polského pohraničí, který vyšel v českém překladu Petra Vidláka v nakladatelství Host pod názvem Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Premiéra filmu je 20.4.2017