Martin Nodl Pořadí knih

Městské prostředí bylo od středověku prostorem inovací. Od 13. století byla města v české a moravské sociokulturní krajině součástí mohutného transformačního procesu, který zásadním způsobem proměnil celou společnost. Dopady této komplexní proměny pociťujeme dodnes, i když v mnoha ohledech byly překryty procesy moderní industrializace a pozdější deindustrializace, politické liberalizace, zestátnění v socialistické éře i polistopadové radikálně tržní transformace. Tyto změny se sice povětšinou dotýkaly celé společnosti, avšak právě v městském prostředí, jež se mezitím stalo bydlištěm většiny obyvatelstva, byly v dějinném období od středověku po současnost nejmarkantnější. Každá transformace ale pro městskou společnost vždy představovala jisté ohrožení, které mohlo vyústit v úspěšnou racionální reakci, nebo také úpadek či zánik. Moderní města čelí v dnešní době nejrůznějším výzvám: politickým, hospodářským, sociálním a ekologickým. Cílem knihy Město jako laboratoř změny je ukázat, že spojením pohledů nejrůznějších odborných disciplín (archeologie, historie, sociologie, politologie či klimatologie) můžeme nahlédnout historické kořeny současných problémů, odpovědně přistupovat k budoucnosti. Na odolnost města autoři této knihy pohlížejí v historické perspektivě, neboť jsou přesvědčeni, že se moderní město může z minulosti poučit. Odpovědi na výzvy hospodářské, sociální, politické či ekologické musí být nejen neotřelé, ale i mnohotvárné. Nelze sázet na jednu kartu, jak se dnes mnohdy činí. Město i nadále zůstává laboratoří změny, v níž se mohou nejrůznější obory setkávat a obohacovat, přinejmenším tak, jak se o to pokouší naše kniha.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i vdystopické literatuře propojené s vizualizací urbánního světa. Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Dějiny Prahy 15. století jsou dějinami konfliktů a tyto konflikty zásadním způsobem ovlivňovaly život většiny obyvatel Starého a Nového Města pražského. Příčiny komunálních střetů tkvěly v problémech právních, politických, sociálních, náboženských i ekonomických. Jeden z hlavních důvodů soupeření mezi obcemi Starého a Nového Města pražského vyvěral ze snahy Novoměstských vyrovnat se prakticky ve všem staroměstským měšťanům. Politické a mocenské důvody stály za soupeřením o privilegované postavení Staroměstské radnice na politické mapě Českého království. Sociální prestiže se týkal střet mezi panovníkem a elitami o městskou autonomii. Výrazně konfliktní povahy byl rovněž vztah měšťanů vůči pouhým obyvatelům města, jejichž ekonomická a politická práva byla omezená. Obdobné podoby byl konflikt mezi řemeslem a obchodem, jenž se dotýkal starobylosti práv měšťanů, kteří se nemínili vzdát možnosti vařit si vlastní pivo a obchodovat s ním. Husitská revoluce vnesla do pražského prostředí střet náboženský, jenž nahradil předrevoluční konflikty nacionální. Pražská společnost 15. století rozhodně nebyla harmonická a napětí mezi jejími obyvateli bylo stejně citelné, jako je tomu v Praze 21. století. Cílem této knihy je tedy rovněž ukázat, že povaha komunálních sporů se ve srovnání středověku a naší současnosti příliš neliší, neboť vyvěrá ze samotné podstaty městské existence.

Kolektivní monografie Josef Válka a myšlení o dějinách je věnována osobě, dílu, badatelským zájmům a obecně kulturnímu přínosu brněnského profesora středověkých a raně novověkých dějin Josefa Války (1929–2017). Josef Válka patřil k předním českým a moravským badatelům, kteří se od 50. let 20. století věnovali sociálním akulturním dějinám. Prodělal barvitý badatelský vývoj od marxismu přes strukturalismus až k dějinám mentalit a historické antropologii. V jednotlivých studiích je Josef Válka reflektován jako badatelská a myslitelská osobnost dějepisectví druhé poloviny 20. století s důrazem na metodologické aspekty a na problematiku recepce francouzských, německých a anglických badatelských inspirací. Autoři přitom kladou důraz na teoreticko-metodologická východiska Válkova historického myšlení, na jeho specifické nazírání sociálních a kulturních dějin, na jím prosazovaný koncept nadkonfesního křesťanství, na jeho chápání Františka Palackého v kontextu moderního dějepisectví a v neposlední řadě i na Válkovu publicistickou a popularizační činnost.

Od početí a porodu přes výchovu a vzdělávaní a získávaní prvních pracovních zkušenosti až po práh dospělosti v prostředí města, vesnice i šlechtických rodů, v rodině, ve škole či sirotčinci, za války i v míru. První velkorysé shrnutí ukazuje, jak se do tématu dětství promítají nejen poznatky o vývoji školství či práva, o dobové stravě, o bydleni, odívaní či řemeslném zpracovaní hraček, ale také psychologické výzkumy traumat nebo badání o vzniku a vývoji pediatrie jako samostatného lékařského oboru. Dětství má však i svůj „velký dějinný příběh“. Ať už se jedna o dětské sňatky ve středověkých panovnických domech, osvícenské reformy a postupné prosazení právní ochrany dítěte, o oslavu dětství jako naděje lidstva v rané fázi komunistického režimu, nebo naopak obavu z podvratného potenciálu mládí za normalizace, dítě je vždy také téma politické. A ačkoli jde v mnoha těchto případech spíše o jeho zneužití, díky civilizačním posunům od středověku dodnes v dětství přece jen přibývá radostných chvil. ISBN 978-80-7432-000-2

Kniha reprezentuje soubor autorových studií, v nichž se v posledních dvou desetiletích z mnoha úhlů a perspektiv věnoval problematice především české historiografie. Vedle metodologických studií, jež se zaobírají tragickým koncem české poznámky, interpretováním morových epidemiemi či husitské revoluce se v knize nacházejí texty zkoumající pojetí národních dějin Jana Slavíka, historickou paměť ve středověku i moderní paměť ve vztahu k holokaustu a totalitním společnostem. Samostatnou kapitolu knihy tvoří zamyšlení o stavu českého dějepisectví a jeho perspektivách či o nedozírných škodách, jež by pro českou společnost znamenala rezignace na uvědomování si a reflexi vlastní minulosti. Poslední část knihy zahrnují biografické črty významných historiků, kteří zásadním způsobem ovlivnili moderní historické myšlení (Fernand Braudel, Georges Duby, Bronisław Geremek, František Graus).

Společným tématem příspěvků českých a polských historiků je recepce marxismu v 50. a 60. letech 20. století v českém a polském medievistickém bádání. Důraz je kladen jak na otázky ideologie, tak na problémy recepce marxismu jako interpretačního přístupu. Vedle toho autoři na konkrétních příkladech ukazují, jakým způsobem se medievisté vyrovnávali s marxismem jako metodologií sociálních věd v bádání historickém, archeologickém i uměnovědném. Komparativně zaměřené příspěvky se snaží vysvětlit, v čem se recepce marxismu v Československu a Polsku lišily, stejně jako ukázat, jak marxismus postupně ztrácel stranickou závaznost na úkor metodologického pluralismu.

Soubor dvanácti studií z pera kolegů a přátel prof. PhDr. Petra Sommera, DrSc., je sondou do dějin christianizace Čech a Moravy od raného středověku do počátku 16. století. Autoři v jednotlivých esejích osvětlují podobu střetu pohanství s křesťanstvím, složité cesty vnější a vnitřní christianizace stejně jako soupeření křesťanství s jinými náboženstvími středověkého světa.

Soubor studií je věnován problematice sociálních aspektů života středověkého města. Čeští a polští medievisté se v nich zamýšlejí nad fenomény předměstí, emigrace, sociální integrace, konfliktů mezi měšťany navzájem i mezi měšťany a jejich vrchností, konfesních poměrů ve městech, kariér nastupujících městských elit či dopadů zavádění účetních systémů do městského i rodinného podnikatelského hospodaření.