Radovan Charvát Knihy

Klempererovo svědectví se vyznačuje přesností, historickou předvídavostí a citlivou psychologií postav, přičemž autor nešetří sebekritikou ani humorem. Jako žid z asimilované rodiny vzdělaných lidí si v Denících vyměňuje role s filologem a romanistou, přičemž se zaměřuje na proměny jazyka Třetí říše, které podrobně vysvětluje a odhaluje jejich skrytý význam. Deníky zachycují pronásledování Židů v Německu za nacistické vlády z pohledu oběti. Klemperer, protestant ze vzdělané židovské rodiny a profesor romanistiky, byl po zbavení funkcí a penzionování nucen žít v chudobě a izolaci díky smíšenému manželství. Po zamezení přístupu do knihoven se rozhodl soustředit na dokumentaci každodenního nacistického teroru vůči židovskému obyvatelstvu v Drážďanech. Jeho deníky vznikaly pečlivým a stylisticky precizním zaznamenáváním událostí, příkoří a individuálního teroru mezi obyčejnými lidmi, což představuje silné sociologické, psychologické a historické svědectví doby. Vydání těchto deníkových záznamů je považováno za jeden z nejvýznamnějších počinů v oblasti memoárové literatury posledních let.

V technokraticky a byrokraticky organizovaném pracovním světě má člověk stále větší problémy prosadit se jako individuální, autonomní a ve své oblasti činnosti aktivní osoba. Byrokracie a státní správa na straně jedné a globálně operující hospodářské organizace na straně druhé nutí k přizpůsobování, v němž člověk přichází o svoji individualitu, nedokáže se identifikovat s prací a nakonec ani se svým soukromým životem. Ztrácí motivaci, jeho výkon klesá a sám tomuto tlaku podléhá, vnitřně se vzdává. V popředí moderní společnosti stojí dnes především rozmnožování blahobytu bez ohledu na všeobecné blaho a životy příštích generací …

Román Vyhlazení (Auslöschung, 1986) představuje poslední a vrcholný autorův příspěvek světové literatuře. Rozvíjí zde a k dokonalosti přivádí všechny motivy a prostředky, které prostupují jeho tvorbu odpočátku: kritika všeho a všech – zejména rakouského státu a společnosti – jako umění literární nadsázky, všudypřítomná tragikomika, sarkasmus, sebeironie a bytostně hudební rytmus vyprávění.

Výbor miniatur, glos, výstižných črt i krátkých povídek z let 1899–1920 tohoto významného švýcarského autora představuje vhled do jeho tvorby nejvlastnější: v psaní krátkých próz byl Robert Walser jedinečný a neopakovatelný, v mnohém překonávají jeho vlastní romány.

Katalog k výstavě Pravoslav Sovak - Krajiny času. Museum Kampa 24.2. - 27.5.2018

Román Noc z olova je sondou do nejskrytějších zákoutí duše plnou neobvyklých symbolů a obrazů vymykajících se realitě, které utkví v mysli i dlouho po přečtení. Ústřední postava, Matthieu, se vydává na pouť temným, nehostinným městem, jehož obyvatelé nikdy nespí. Vše je jen pouhý klam, pokřivený odraz v zrcadle. Po boku druha Anderse, svého mladšího dvojníka, se propadává do temnoty a s sebou strhává i udiveného čtenáře. Novela Noc z olova z roku 1956 uzavírá rozsáhlé dílo vzdělance a estéta, německého spisovatele a dramatika Hanse Hennyho Jahnna (1894–1959).

Hrdina, kultivovaný muž středního věku, touží napsat vědeckou práci o obdivovaném skladateli, ale jeho práci v samém počátku přeruší návštěva obávané sestry a strach, že by se tato úskočná obchodnice pohrdající jeho zjitřenou fantazií, mohla vrátit. Ve druhém plánu knihy odjíždí psychicky vyčerpaný muž na Mallorku, kde se místo odpočinku stane svědkem tragédie mladého manželského páru, jejichž život končí sebevraždou. Podle místního zvyku jsou manželé pohřbeni v betonové kryptě a ponechání zapomenutí. Na malé ploše autor sugestivně charakterizuje svět, který zabíjí vše pozitivní lidskou omezeností a sobectvím, proti kterým se citlivější jedinec nedokáže ubránit.

Michael Ende líčí v Punči přání dobrodružství dvou nerozlučných přátel, tlustého vypelichaného kocoura Mauricia a revmatického škarohlída havrana Jakuba, kteří se odhodlaně pustí do křížku s černokněžníkem Škodolibem a jeho tetičkou Tyranií: ti dva totiž vaří čarodějný lektvar, po jehož požití se splní veškerá přání – jenže obráceně. Obě popletená stvoření, Mauricio a Jakub, se vrhnou do zdánlivě předem ztraceného úkolu prolomit s pomocí svatého Silvestra účinky čarovného punče a porazit zlé magické síly. Že se jim to nakonec podaří a čtenáři se výtečně baví, není snad ani třeba připomínat. A tak zatímco obě zvířátka, jinak přirození nepřátelé, se spřátelí, čarodějové ztroskotají na své nepřekonatelné nedůvěře.

Ve svém prvním velkém románu, jenž vyšel v roce 1967, odhaluje Thomas Bernhard se svou typickou bezohledností, ironií, ale především prozaickou suverénností úzkostné stránky lidského života, který se často až zákonitě vyjevuje jen jako nevýslovné utrpení. Lékař se synem se v něm vydávají do temných údolních vesnic ve Štýrsku, kam nikdy neproniká slunce. Pacienti, odlišní svým postavením a povahou svého utrpení, představují pro mladého studenta obraz lidského života jako jediné vleklé nemoci. Zatímco v první části příběhu sledujeme popis rozrušené lidské psychiky, ve druhé části děj pokračuje zpovědí knížete Sauraua, kterého lékař navštíví na zámku uprostřed hlubokých lesů: Saurau ve svém dlouhém, vyčerpávajícím monologu, který je jakousi reflexí rozkládajícího se současného světa, vyjadřuje touhu po skoncování s existencí, kterou ve svém schizofrenním mozku vnímá jako anachronismus. Rozrušení se odehrává v krátkém období těsně před „katastrofou“ a je jedním z nejpřesvědčivějších Bernhardových románů, předurčujících jeho pozdější prozaickou tvorbu.

Moderní román o dobrodružství a touze, příběh anglického cestovatele Johna Franklina – hrdiny od dětství postiženého „pomalostí“, chápající čas podle vlastního měřítka. V jeho povaze se však skrývá síla, co jednou uloží do paměti, to tam utkví navždy.