Radovan Charvát Pořadí knih

Úvahy o zlu a rozmanitosti jeho forem a projevů, kritika církve, která institucí ďábla vytváří v lidech pocity strachu a zajišťuje si tak jejich poslušnost.Strach je podle Drewermanna každému jedinci vštěpován na samém počátku jeho individuálního života. Je to strach z porušení desatera a jeho výkladů, strach z toho, že člověk bude vyloučen z komunity a bude muset žít sám. Církvi se podařilo vytvořit obecně platnou konvenci, že ďábel je analogií zla, čemuž je potřeba se vyhnout, obávat se, mít strach. V souladu s automatickým přijetím této teorie pak atmosféru strachu jako jistého výchovného rituálu lze snadno obecně zneužívat, což v důsledku může vést k různým neurotickým a psychotickým onemocněním, upozorňuje Drewermann a odkazuje na svou praxi psychoterapeuta.Teolog, psycholog, filosof a spisovatel Eugen Drewermann v knize (text je koncipovan jako rozhovor novináře J. D. Kogela s Drewermannem) rozvíjí také své úvahy o lidské agresi, zoufalství a víře, odpuštění a negaci, nahodilosti a hledání ospravedlnění v existenci, o biologii, sociální psychologii a psychoanalýze, o teologické nauce o prvotním hříchu a vykoupení, o církevní hrozbě pekla a křesťanské naději v nebe.Eugen Drewermann byl profesorem katolické dogmatické teologie v Paderbornu. Roku 1991 mu pro jeho nekonformní názory na morální teologii a biblistiku bylo místním arcibiskupem odňato povolení vyučovat a roku 1992 i povolení kázat. V tomtéž roce byl pak i suspendován z kněžského úřadu. Roku 2005 Drewermann oznámil, že vystupuje z katolické církve. Drewermann je v Německu považován za jednoho z významných myslitelů a nemnoha zbývajících univerzálních vzdělanců.

Záznamy snů německého filozofa, muzikologa a sociologa Theodora W. Adorna (1903-1969) jsou bizarní a někdy komické, odhalující jeho surreálné i erotické představy a motivy z rodinného prostředí. Adorno, významný představitel kritické teorie frankfurtské školy, začal své sny pečlivě zaznamenávat v roce 1934, před emigrací do USA, a pokračoval až do své smrti v roce 1969. V tomto svazku autor neprovádí žádné vysvětlení ani interpretaci, sny zůstávají bez komentáře. V jednom rozhovoru však uvedl, že „sny tvoří kontinuum, patří jednotnému, ucelenému světu, podobně jako Kafkovy povídky“ a varoval, že čím více jsou sny propojené, tím hrozí, že je nelze od skutečnosti odlišit. V jeho snech se objevují různé osobnosti kulturního a společenského života a Adorno se vyrovnává s pocity viny spojenými s holocaustem, jemuž unikl jako emigrant. Často prožívá i svou vlastní popravu. Protokoly snů tak poskytují překvapivý pohled na vnitřní svět Adornovy výjimečné osobnosti. Kniha je doplněna komentářem německého profesora literatury Jana-Philippa Reemtsmy.

Katalog k výstavě Pravoslav Sovak - Krajiny času. Museum Kampa 24.2. - 27.5.2018

Román Noc z olova je sondou do nejskrytějších zákoutí duše plnou neobvyklých symbolů a obrazů vymykajících se realitě, které utkví v mysli i dlouho po přečtení. Ústřední postava, Matthieu, se vydává na pouť temným, nehostinným městem, jehož obyvatelé nikdy nespí. Vše je jen pouhý klam, pokřivený odraz v zrcadle. Po boku druha Anderse, svého mladšího dvojníka, se propadává do temnoty a s sebou strhává i udiveného čtenáře. Novela Noc z olova z roku 1956 uzavírá rozsáhlé dílo vzdělance a estéta, německého spisovatele a dramatika Hanse Hennyho Jahnna (1894–1959).

Román o dospívání v divoké době. Hlavní hrdina Jiřík, alter ego autora, vyrůstá v Praze padesátých a sedmdesátých let v domácnosti, které vládnou ženy. V příběhu hraje velkou roli nejen politika a osud Jiříkovy židovské rodiny, ale i jeho bouřlivé dospívání. Realita románu má silně autobiografické rysy. Kniha však nabízí mnohem více než jen řadu absurdních historek: díky fabulačnímu umění autora a jeho sebeironii mutují často i následky zážitků holocaustu jeho příbuzných do neobvyklých grotesek. Román vyšel původně německy a byl dokonce nominovaný na prestižní Německou knižní cenu. Pro české vydání text ve spolupráci s předkladatelem Radovanem Charvátem výrazně upravil. Generační výpověď o normalizační době je svým zpracování i v rámci české literatury naprosto ojedinělá.

Román Vyhlazení (Auslöschung, 1986) představuje poslední a vrcholný autorův příspěvek světové literatuře. Rozvíjí zde a k dokonalosti přivádí všechny motivy a prostředky, které prostupují jeho tvorbu odpočátku: kritika všeho a všech – zejména rakouského státu a společnosti – jako umění literární nadsázky, všudypřítomná tragikomika, sarkasmus, sebeironie a bytostně hudební rytmus vyprávění.

První román rakouského prozaika (autora, který po léta upadl v zapomenutí a dnes je nově objevován). Příběh z prostředí starorakouského vojenského výchovného internátu; příběh, který líčí smyslové procitání mladých chlapců a jehož hlavní zápletka je založena na homosexualitě několika z nich a její různé motivaci. Hrdina románu se jí dopustí v slabé chvíli a pak s těžkými výčitkami svědomí svého činu lituje. Přesvědčivě napsaný román tehdy dvaadvacetiletého autora. Doslov Růžena Grebeníčková

Výbor miniatur, glos, výstižných črt i krátkých povídek z let 1899–1920 tohoto významného švýcarského autora představuje vhled do jeho tvorby nejvlastnější: v psaní krátkých próz byl Robert Walser jedinečný a neopakovatelný, v mnohém překonávají jeho vlastní romány.