Michel Foucault Pořadí knih

V roce 1980 Foucault přednesl na Dartmouth College dvě přednášky nazvané „Pravda a subjektivita“ a „Křesťanství a doznání“, v nichž stopuje genealogický původ moderního vztahu k vlastnímu já ve starověkých a raně křesťanských praktikách sebezpytování a doznání. Klíčovým zlomem pro konstituci moderní subjektivity je pro něj proměna delfské zásady gnóthi seauton v klášterní imperativ doznání všech myšlenek a tužeb. Předložený překlad obsahuje kromě obou těchto přednášek také Foucaultovu diskusi s publikem v Berkeley a rozhovor, v němž autor přibližuje cíle své historické analýzy vztahů mezi subjektivitou a pravdou. Spojujícím prvkem těchto textů je Foucaultovo přesvědčení, že jedním z významných politických úkolů současnosti je „politika nás samých.“

Čtvrtý svazek Foucaultových Dějin sexuality, Doznání těla, byl publikován roku 2018. Ve Francii i ve světě se vydání tohoto čtvrtého dílu stalo skutečnou událostí, neboť teprve díky němu je nyní celý projekt Dějin sexuality kompletní a plně srozumitelný. Hlavním tématem Foucaultova spisu je formování zkušenosti sexuality – v návaznosti na antiku, avšak s mnohými originálními přesahy – v prvních staletích křesťanství, tedy v dílech církevních otců. Foucaultova kniha má podobu rozsáhlé fresky, v níž je téma sexuality začleněno do složitého historického i myšlenkového kontextu, který autor ve svých pozdních textech označuje souhrnným názvem „estetika existence“.

Oproti mechanismům, jimiž se panovník až do doby klasicismu snažil zajistit bezpečí svého teritoria, staví Foucault technologie bezpečnosti, resp. korelace mezi nimi a populací. „Teritorium“ a „populace“ slouží jako protikladné póly, mezi nimiž se jeho uvažování rozvíjí. Jak došlo k přechodu od svrchovanosti nad teritoriem k regulaci populace? Jaké byly účinky této proměny na rovině vládních praktik? Objevení se populace jako ideje a jako reality nebylo důležité jen na politické úrovni, mělo také dopad na epistemologické úrovni. Analýza bezpečnostních dispozitivů vztahujících se k populaci vedla Foucaulta postupně k tomu, že zdůraznil pojem „vlády“. Ve svém tradičním smyslu veřejné moci nebo výkonu svrchovanosti nakonec ztratil váhu a začal označovat techniky specifické pro správu populací. Problematický trojúhelník, který sloužil jako původní rámec výzkumu, tak byl nahrazen systematickou řadou bezpečnost–populace–vláda, spolu s níž Foucault v tomto přednáškovém cyklu zavedl pojem „guvernementalita“, jímž se od historie bezpečnostních technologií dostal až ke genealogii moderního státu.

Foucaultova disertační práce Historie šílenství je prvním z jeho velkých „archeologických“ spisů. Jejím tématem je způsob, jakým byl v moderních evropských dějinách pojímán fenomén šílenství. Foucault zde analyzuje – počínaje tím, co označuje jako „velké uvěznění“ – několik historických konstelací, které v nejrůznějších kontextech charakterizovaly vztah západní kultury k postavě šílence. Šílenství je zde spíše než jako biologický či medicínský fakt analyzováno jako kulturní jev, jehož tvářnost se v moderní době pozoruhodně proměňovala od epochy k epoše. Foucault se sice od tohoto textu později do jisté míry distancoval, pro nás je ovšem podstatné, že Historie šílenství nese všechny charakteristické rysy Foucaultova raného myšlení: diskontinuitní pojetí dějin, tendenci uvažovat o dějinách spíše se zřetelem k prostoru než k času, a také jistý estetizující rozměr, zcela zjevně patrný zvláště na posledních stránkách knihy, kde Foucault uvádí šílenství do vztahu k literatuře s pomocí pojmu „absence díla“. Nezkrácené původní vydání, které je zde v českém překladu publikováno poprvé, rovněž obsahuje pasáž o Descartesovi a o vztahu mezi myslícím subjektem a možností šílenství. Právě tato pasáž díky pozdější reakci z pera Jacquese Derridy (a následné ostré Foucaultově odpovědi) zavdala podnět k jedné z nejslavnějších filosofických polemik 20. století.

Kniha Zrození kliniky je přímým pokračováním Dějin šílenství. Soustřeďuje se na dobu konce osmnáctého a počátku devatenáctého století, kdy dochází k reorganizaci medicíny, především v její výuce v klinické praxi, a kdy se medicína ustavuje jako věda. Foucault studuje dějiny struktur na různých rovinách (ekonomické, sociální, politické, ideologické či kulturní), analyzuje jejich vzájemné vztahy a v souvislosti s nimi zkoumá celkové proměny způsobů označování a vidění v dané době, hranice viditelného a vyslovitelného.

Přestože studie H.L. Dreyfuse a P. Rabinowa je jednou z vůbec prvních knižních publikací věnovaných Michelu Foucaultovi, stále patří k těm nejdůkladnějším a nejoriginálějším knihám, které byly tomuto filosofovi kdy věnovány. Autoři systematicky zkoumají Foucaultovo – v době vydání jejich textu dosud neuzavřené – dílo, přičemž základním výchozím bodem se pro ně stává Foucaultův „metodologický“ spis Archeologie vědění. Na tomto základě potom vymezují Foucaultovo myšlení jak vůči strukturalismu, tak vůči hermeneutice, a interpretují všechny klíčové motivy Foucaultova teoretického projektu: teorii diskursu, subjektu, moci, rozdíl mezi archeologií a genealogií atd. Kniha je doplněna rozhovorem se samotným Foucaultem, a také jeho textem týkajícím se otázky moci.

V roce 1978 otevřel Michel Foucault na Collège de France v Paříži přednáškový kurz, jehož tématem měla být „biopolitika", tedy vládní praxe, která se od 18. století pokoušela racionalizovat problémy populace spojené se zdravím, hygienou, porodností, dlouhověkostí apod. Foucault se rozhodl pojednat nejprve o politicko-filosofickém rámci, v němž se zmíněné problémy objevily a pro nějž byly velkou výzvou - o liberalismu. Téma liberalismu a liberální technologie vládnutí zaujalo Foucaulta do té míry, že nakonec celý kurz věnoval pouze jemu. Kniha Zrození biopolitiky tak podává zajímavý a podnětný rozbor, analýzu i komparaci klasického liberalismu 18. století a liberalismu 20. století v jeho dvou podobách, jimiž jsou německý ordoliberalismus a zejména americký neoliberalismus. Jelikož jde o záznam přednášek, má čtenář možnost zakusit půvab autorova mluveného slova.

Dnešní humanitní vědy nejsou jen oblastí vědění: jsou praktikami a institucemi. M. F. analyzuje jejich zrození, vzájemné vztahy. „Člověk“ se objevil v našem vědění nedávno. Nebyl objektem zájmu po tisíciletí: zrodil se díky proměně naší kultury. V tomto díle nejde o „dějiny“ humanitních věd, ale o archeologii současnosti. A o kritiku: neboť kde se tyto okolnosti změní, „člověk“ zmizí a uvolní místo možnému novému myšlení.

Kniha vznikla z Foucaultových přednášek na College de France v akademickém roce 1975–1976 a znamená důležitý okamžik ve vývoji jeho vlastních badatelských zájmů. Foucault zkoumá, jak se rodí v novodobém historickém diskurzu téma vnitřního nebezpečí, jež údajně ohrožuje civilizovanou společnost, ať už v podobě nepřítele rasového, třídního nebo jiného, zejména takového, který ohrožuje její zdraví, který představuje cosi zlověstně nemocného na jinak „zdravém těle“ společnosti. Tento nepřítel musí být alespoň podroben kontrole (lékařské, zdravotní, policejní apod.), má-li být společností úspěšně zvládnut. Ve zrodu tak zvané biomoci, pozoruhodného spojení politické moci se zájmem o zdravotní stav populace, vidí Foucault rozhodující moment pro vznik pocitu strachu před nebezpečím, jemuž vystavuje společnost vnitřní nepřítel.

Jeden z najoriginálnejších mysliteľov druhej polovice 20.storočia. Jeho prednáška Rád diskurzu má medzi jeho filozofickými prácami osobitné postavenie. Predniesol v nej tézy, ktoré nielenže orientovali jeho vlastné skúmanie, ale stali sa aj podnetom diskusií, do ktorých vstupovali filozofi, lingvisti, sociológovia a iní. Foucault tu definoval diskurz ako bojové pole, miesto boja o moc, ako zdroj nepokoja a strachu. Úlohou intelektuálov je podľa neho bojovať proti moci, ktorá na nás parazituje, a Foucault nám na to v knihe dáva kľúč.