Michel Foucault Knihy

V roce 1978 otevřel Michel Foucault na Collège de France v Paříži přednáškový kurz, jehož tématem měla být „biopolitika", tedy vládní praxe, která se od 18. století pokoušela racionalizovat problémy populace spojené se zdravím, hygienou, porodností, dlouhověkostí apod. Foucault se rozhodl pojednat nejprve o politicko-filosofickém rámci, v němž se zmíněné problémy objevily a pro nějž byly velkou výzvou - o liberalismu. Téma liberalismu a liberální technologie vládnutí zaujalo Foucaulta do té míry, že nakonec celý kurz věnoval pouze jemu. Kniha Zrození biopolitiky tak podává zajímavý a podnětný rozbor, analýzu i komparaci klasického liberalismu 18. století a liberalismu 20. století v jeho dvou podobách, jimiž jsou německý ordoliberalismus a zejména americký neoliberalismus. Jelikož jde o záznam přednášek, má čtenář možnost zakusit půvab autorova mluveného slova.

Raná práce předního francouzského filozofa, interpretace snu a imaginace v kontextu moderní antropologie a psychologie.

Studie Raymond Roussel (1963) je jediná Foucaultova kniha věnovaná jedné konkrétní osobnosti. Nejde zde jen o důkladný rozbor díla jedné z nejzajímavějších a nejbizarnějších postav francouzské literatury, díky němuž Roussel po dlouhém období zapomnění vstoupil do povědomí čtenářů, ale také o vybudování určité teorie vztahu mezi subjektem, řečí a světem. Právě zde se Foucault snad nejvýrazněji přibližuje budování něčeho, co by nebylo přehnané nazvat jeho svébytnou ontologií.

Přestože studie H.L. Dreyfuse a P. Rabinowa je jednou z vůbec prvních knižních publikací věnovaných Michelu Foucaultovi, stále patří k těm nejdůkladnějším a nejoriginálějším knihám, které byly tomuto filosofovi kdy věnovány. Autoři systematicky zkoumají Foucaultovo – v době vydání jejich textu dosud neuzavřené – dílo, přičemž základním výchozím bodem se pro ně stává Foucaultův „metodologický“ spis Archeologie vědění. Na tomto základě potom vymezují Foucaultovo myšlení jak vůči strukturalismu, tak vůči hermeneutice, a interpretují všechny klíčové motivy Foucaultova teoretického projektu: teorii diskursu, subjektu, moci, rozdíl mezi archeologií a genealogií atd. Kniha je doplněna rozhovorem se samotným Foucaultem, a také jeho textem týkajícím se otázky moci.

Oproti mechanismům, jimiž se panovník až do doby klasicismu snažil zajistit bezpečí svého teritoria, staví Foucault technologie bezpečnosti, resp. korelace mezi nimi a populací. „Teritorium“ a „populace“ slouží jako protikladné póly, mezi nimiž se jeho uvažování rozvíjí. Jak došlo k přechodu od svrchovanosti nad teritoriem k regulaci populace? Jaké byly účinky této proměny na rovině vládních praktik? Objevení se populace jako ideje a jako reality nebylo důležité jen na politické úrovni, mělo také dopad na epistemologické úrovni. Analýza bezpečnostních dispozitivů vztahujících se k populaci vedla Foucaulta postupně k tomu, že zdůraznil pojem „vlády“. Ve svém tradičním smyslu veřejné moci nebo výkonu svrchovanosti nakonec ztratil váhu a začal označovat techniky specifické pro správu populací. Problematický trojúhelník, který sloužil jako původní rámec výzkumu, tak byl nahrazen systematickou řadou bezpečnost–populace–vláda, spolu s níž Foucault v tomto přednáškovém cyklu zavedl pojem „guvernementalita“, jímž se od historie bezpečnostních technologií dostal až ke genealogii moderního státu.

Kniha vznikla z Foucaultových přednášek na College de France v akademickém roce 1975–1976 a znamená důležitý okamžik ve vývoji jeho vlastních badatelských zájmů. Foucault zkoumá, jak se rodí v novodobém historickém diskurzu téma vnitřního nebezpečí, jež údajně ohrožuje civilizovanou společnost, ať už v podobě nepřítele rasového, třídního nebo jiného, zejména takového, který ohrožuje její zdraví, který představuje cosi zlověstně nemocného na jinak „zdravém těle“ společnosti. Tento nepřítel musí být alespoň podroben kontrole (lékařské, zdravotní, policejní apod.), má-li být společností úspěšně zvládnut. Ve zrodu tak zvané biomoci, pozoruhodného spojení politické moci se zájmem o zdravotní stav populace, vidí Foucault rozhodující moment pro vznik pocitu strachu před nebezpečím, jemuž vystavuje společnost vnitřní nepřítel.

V roce 1980 Foucault přednesl na Dartmouth College dvě přednášky nazvané „Pravda a subjektivita“ a „Křesťanství a doznání“, v nichž stopuje genealogický původ moderního vztahu k vlastnímu já ve starověkých a raně křesťanských praktikách sebezpytování a doznání. Klíčovým zlomem pro konstituci moderní subjektivity je pro něj proměna delfské zásady gnóthi seauton v klášterní imperativ doznání všech myšlenek a tužeb. Předložený překlad obsahuje kromě obou těchto přednášek také Foucaultovu diskusi s publikem v Berkeley a rozhovor, v němž autor přibližuje cíle své historické analýzy vztahů mezi subjektivitou a pravdou. Spojujícím prvkem těchto textů je Foucaultovo přesvědčení, že jedním z významných politických úkolů současnosti je „politika nás samých.“

Čtvrtý svazek Foucaultových Dějin sexuality, Doznání těla, byl publikován roku 2018. Ve Francii i ve světě se vydání tohoto čtvrtého dílu stalo skutečnou událostí, neboť teprve díky němu je nyní celý projekt Dějin sexuality kompletní a plně srozumitelný. Hlavním tématem Foucaultova spisu je formování zkušenosti sexuality – v návaznosti na antiku, avšak s mnohými originálními přesahy – v prvních staletích křesťanství, tedy v dílech církevních otců. Foucaultova kniha má podobu rozsáhlé fresky, v níž je téma sexuality začleněno do složitého historického i myšlenkového kontextu, který autor ve svých pozdních textech označuje souhrnným názvem „estetika existence“.

Kniha pojednává o krajních formách lidské zkušenosti (mentálních chorobách, delikvencích, sexuálních poruchách...) v kontextu dějin. Autor hledá historické kořeny pojmu duševní choroby.

Kniha proslulého francouzského filozofa, jednoho z nejpronikavějších myslitelů druhé poloviny 20. století, je historickou analýzou zrodu vězení, věnovaná vzniku a vývoji obecně chápané instituce uvěznění, pronikající postupně celou společností.