rcibiskup Theodor Kohn (1845–1915) je považován za jednu z nejrozporuplnějších postav, které kdy usedly na stolec sv. Metoděje v Olomouci. V roce 1892 byl s ovacemi vítán jako první olomoucký arcibiskup českého a neurozeného (navíc také židovského) původu. Během svého působení hospodářsky konsolidoval olomouckou arcidiecézi, ale postupně se dostával do sporů s kněžstvem, pohoršilo mu i vedení majetkoprávních soudních sporů a situaci zhoršovaly také národnostní spory mezi Čechy a Němci. Jeho postavení v arcidiecézi se postupně natolik zhoršilo, že byl jeho případ projednáván ve Vídni i v Římě a v roce 1904 musel rezignovat. S pocitem hořkosti a nepochopení dožil ve vyhnanství v Ehrenhausenu (Štýrsko), kde 3. prosince 1915 zemřel.
Přiblížit životní osudy a zvláště krizové momenty působení tohoto významného olomouckého arcibiskupa si klade za cíl i tato publikace.
Olomoucká kapitula se těšila privilegiu svobodné volby (arci)biskupa od r.
1207. Podle vídeňského konkordátu (1448) obsazoval papež kanonikáty uvolněné v
lichých (tzv. papežských) měsících, v sudých pak v případě olomoucké kapituly
volili nové kanovníky její stávající členové. Císař Josef II. na konci 18.
století vyhradil dosavadní tzv. papežské měsíce k obsazování panovníkovi, aby
omezil vliv Svatého stolce. V roce 1772 byl do nových stanov olomoucké
kapituly přidán pro uchazeče o kanonikát požadavek inkolátu, který byl
stanovami z r. 1826 změněn na požadavek šlechtického původu. A to paradoxně v
době, kdy od požadavku šlechtického původu pro kanovníky ostatní kapituly
upouštěly. Tato šlechtická výlučnost vzbuzovala mezi kněžstvem občanského
původu velkou nevoli. Až r. 1880 došlo dekretem Svatého stolce k ústupku, kdy
císař mohl jmenovat kanovníky i občanského původu. Hned při první volbě
arcibiskupa po této úpravě byl zvolen olomouckým arcibiskupem kanovník
nešlechtického původu Theodor Kohn. Staré kapitulní stanovy z r. 1826 byly
nahrazeny novými až r. 1994, kdy byly arcibiskupem Janem Graubnerem schváleny
stanovy, které byly v souladu s platným Kodexem kanonického práva. Řešení
kapitulní otázky olomoucké bylo komplikováno snahou státní moci o vliv na
obsazování kapitul a volbu arcibiskupa, podobně kanovníci někdy úspěšné řešení
komplikovali, zvláště lpěním na starých privilegiích. Dá se téměř říci, že
největší podíl na definitivním vyřešení kapitulní otázky olomoucké tak měly
historické okolnosti jako zánik monarchie, zánik šlechtických výsad a nová
ustanovení kanonického práva. Na základě archivních materiálů z českých a
zahraničních archivů, dobových periodik a dalších dokumentů je představena
snaha o vyřešení olomoucké kapitulní otázky a problematika obsazování
olomouckého arcibiskupského stolce.
Historie pražského arcibiskupa Lva Skrbenského z Hříště, který byl v roce 1901 byl jmenován kardinálem.
V průběhu války vyjádřil císař František Josef I. nespokojenost s jeho nedostatečně burcujícím postojem ve věcech válečných a přinutil jej přejít na místo arcibiskupa olomouckého.Kardinál Lev celou svou bytostí prahnul po míru, neschvaloval válku, proto v roce 1920 na tento úřad rezignoval. Pobýval na zámku v Horní Dlouhé Loučce, kde na Štědrý den roku 1938 zemřel. Pohřben byl v katedrále sv. Václava v Olomouci.
Tato studie o jeho životě byla vydána při příležitosti 75 let od zesnutí pro obec Dlouhá Loučka.
Publikace představuje vývoj katedrály a zvláště dochovaných parament v
historickém kontextu. Katalog představí vývoj liturgických parament největší
moravské kolekce církevních rouch od 17. stol. do 1. pol. 20. stol., zahrnuty
jsou např. i aspekty kulturní výměny mezi českými zeměmi a středoevropským a
západoevropským regionem (paramenta byla objednávána např. také z Říma).
Široce koncipovaná metodika reflektuje přesné vymezení sledované problematiky
a přehled dosavadního bádání s důrazem na středoevropské prostředí.
Představuje možnou druhovou skladbu dochovaných souborů, uvedení do
problematiky základního znalectví textilních technik a materiálů včetně těch
tkalcovských a vyšívacích. Dále uvádí umělecko-řemeslný přehled a souvislosti,
přehled degradativních vlivů a způsoby jejich prevence, evidenci a způsob
vedení dokumentačního popisu. Důraz je kladen na praktičnost a přehlednost
textu s přihlédnutím k využití metodologických postupů v přímé terénní praxi
(církevní a památkové objekty, církevní praxe a výstavní/prezentační expozice
aj.).
Metodika přímo navazuje na předchozí metodiku s názvem Liturgické textilie a jejich památková ochrana, přičemž se zaměřuje na specifika prezentace textilií v památkově chráněných objektech (např. zámeckých kaplích) včetně zdůraznění jejich liturgické funkce (druhová skladba, církevní slavnosti). U parament s druhotně využitými světskými textiliemi jde o identifikaci jejich původní funkce a zařazení do širších kulturních souvislostí a doplnění o obrazovou dokumentaci (např. analogické vzory na šlechtických portrétech) a o zdůraznění didaktické funkce prezentace vůči návštěvníkům. Součástí metodiky jsou také shrnující kapitoly o dějinách muzejní prezentace. Další kapitoly se věnují praktickým otázkám (světelná intenzita, vlhkost, různé způsoby prezentace a jejich specifika, výhody a nevýhody, včetně přímé konfrontace se zahraničními přístupy).
