Jitka Jonová Pořadí knih

Olomoucká kapitula se těšila privilegiu svobodné volby (arci)biskupa od r. 1207. Podle vídeňského konkordátu (1448) obsazoval papež kanonikáty uvolněné v lichých (tzv. papežských) měsících, v sudých pak v případě olomoucké kapituly volili nové kanovníky její stávající členové. Císař Josef II. na konci 18. století vyhradil dosavadní tzv. papežské měsíce k obsazování panovníkovi, aby omezil vliv Svatého stolce. V roce 1772 byl do nových stanov olomoucké kapituly přidán pro uchazeče o kanonikát požadavek inkolátu, který byl stanovami z r. 1826 změněn na požadavek šlechtického původu. A to paradoxně v době, kdy od požadavku šlechtického původu pro kanovníky ostatní kapituly upouštěly. Tato šlechtická výlučnost vzbuzovala mezi kněžstvem občanského původu velkou nevoli. Až r. 1880 došlo dekretem Svatého stolce k ústupku, kdy císař mohl jmenovat kanovníky i občanského původu. Hned při první volbě arcibiskupa po této úpravě byl zvolen olomouckým arcibiskupem kanovník nešlechtického původu Theodor Kohn. Staré kapitulní stanovy z r. 1826 byly nahrazeny novými až r. 1994, kdy byly arcibiskupem Janem Graubnerem schváleny stanovy, které byly v souladu s platným Kodexem kanonického práva. Řešení kapitulní otázky olomoucké bylo komplikováno snahou státní moci o vliv na obsazování kapitul a volbu arcibiskupa, podobně kanovníci někdy úspěšné řešení komplikovali, zvláště lpěním na starých privilegiích. Dá se téměř říci, že největší podíl na definitivním vyřešení kapitulní otázky olomoucké tak měly historické okolnosti jako zánik monarchie, zánik šlechtických výsad a nová ustanovení kanonického práva. Na základě archivních materiálů z českých a zahraničních archivů, dobových periodik a dalších dokumentů je představena snaha o vyřešení olomoucké kapitulní otázky a problematika obsazování olomouckého arcibiskupského stolce.

Publikace představuje vývoj katedrály a zvláště dochovaných parament v historickém kontextu. Katalog představí vývoj liturgických parament největší moravské kolekce církevních rouch od 17. stol. do 1. pol. 20. stol., zahrnuty jsou např. i aspekty kulturní výměny mezi českými zeměmi a středoevropským a západoevropským regionem (paramenta byla objednávána např. také z Říma).

Široce koncipovaná metodika reflektuje přesné vymezení sledované problematiky a přehled dosavadního bádání s důrazem na středoevropské prostředí. Představuje možnou druhovou skladbu dochovaných souborů, uvedení do problematiky základního znalectví textilních technik a materiálů včetně těch tkalcovských a vyšívacích. Dále uvádí umělecko-řemeslný přehled a souvislosti, přehled degradativních vlivů a způsoby jejich prevence, evidenci a způsob vedení dokumentačního popisu. Důraz je kladen na praktičnost a přehlednost textu s přihlédnutím k využití metodologických postupů v přímé terénní praxi (církevní a památkové objekty, církevní praxe a výstavní/prezentační expozice aj.).

Metodika přímo navazuje na předchozí metodiku s názvem Liturgické textilie a jejich památková ochrana, přičemž se zaměřuje na specifika prezentace textilií v památkově chráněných objektech (např. zámeckých kaplích) včetně zdůraznění jejich liturgické funkce (druhová skladba, církevní slavnosti). U parament s druhotně využitými světskými textiliemi jde o identifikaci jejich původní funkce a zařazení do širších kulturních souvislostí a doplnění o obrazovou dokumentaci (např. analogické vzory na šlechtických portrétech) a o zdůraznění didaktické funkce prezentace vůči návštěvníkům. Součástí metodiky jsou také shrnující kapitoly o dějinách muzejní prezentace. Další kapitoly se věnují praktickým otázkám (světelná intenzita, vlhkost, různé způsoby prezentace a jejich specifika, výhody a nevýhody, včetně přímé konfrontace se zahraničními přístupy).

Katalog je věnován dosud velmi málo zkoumaným tématům umělecky ztvárněných parament a významu ruční práce v životě urozených žen. V katalogu prezentované kasule a pluviály představují nejkrásnější díla vyšívačské práce od baroka po secesi ze sbírek Národního památkového ústavu a pražského arcibiskupství, která byla darována či přímo zhotovena českými šlechtičnami nebo členkami rodu Habsburků. V úvodní části je téma zasazeno do co nejširších souvislostí. Pozornost je věnována každodennímu životu aristokratických žen i tomu, jak se ruční práce odrazily v zámeckých interiérech. Pozornost je upřena také na vývoj vyšívacích technik a vzorů. Další studie se zaměřují na spojení šlechty a církve: církevním obřadům a svátkům v životě šlechticů, jejich vztahu k zámeckým kaplím i kostelům na panství či kariéře šlechticů v církvi.

rcibiskup Theodor Kohn (1845–1915) je považován za jednu z nejrozporuplnějších postav, které kdy usedly na stolec sv. Metoděje v Olomouci. V roce 1892 byl s ovacemi vítán jako první olomoucký arcibiskup českého a neurozeného (navíc také židovského) původu. Během svého působení hospodářsky konsolidoval olomouckou arcidiecézi, ale postupně se dostával do sporů s kněžstvem, pohoršilo mu i vedení majetkoprávních soudních sporů a situaci zhoršovaly také národnostní spory mezi Čechy a Němci. Jeho postavení v arcidiecézi se postupně natolik zhoršilo, že byl jeho případ projednáván ve Vídni i v Římě a v roce 1904 musel rezignovat. S pocitem hořkosti a nepochopení dožil ve vyhnanství v Ehrenhausenu (Štýrsko), kde 3. prosince 1915 zemřel. Přiblížit životní osudy a zvláště krizové momenty působení tohoto významného olomouckého arcibiskupa si klade za cíl i tato publikace.

Eucharistie se vždy těšila velké úctě, ale způsob této úcty se během dějin značně změnil.