Martin Veselka Pořadí knih

Chorvatsko znamená pro Evropany především azurové moře a letní dovolenou. Aleksandra Wojtaszeková však strávila hledáním jeho skutečné tváře více než deset let a napsala knihu, která dokáže dojmout i rozesmát a otevírá dveře k hlubšímu poznání jeho regionů. Díky znalosti jazyka, kultury i místních reálií propojuje v citlivě vyváženém vyprávění současnost s historií, legendy s realitou, každodenní život se společenskými traumaty. Najdete zde kapitolu o fotbale, o rozmanitosti místních jazyků a bohatství balkánských nadávek, o životě na pevnině i jadranských ostrovech, o bývalých prezidentech, generálech či selském králi. Autorka se nevyhýbá ani úvahám o nacionalismu a jiných ismech, věnuje se jihoslovanské popkultuře a fantasy a podniká také sondy do dějin bývalé Jugoslávie. Wojtaszeková o tom všem píše bez sentimentu, ale s nakažlivým zaujetím, které se přenáší na čtenáře. Výsledkem je komplexní a velice lidská kniha. A co je ta tajemná fjaka v názvu? Představuje dalmatský výraz pro stav duše, kdy člověk jen tiše hledí do dálky a nechává se pohltit vedrem. V Dalmácii se fjaka stala životním stylem v naší knize i klíčem k pochopení Chorvatska.

Vlídně ironický pohled na vše české. Opravdu si Češi zaslouží být nazýváni nejpohodovějším národem střední Evropy? Proč je tak obtížné naučit se česky a proč by tu Poláci neměli používat slovo szukać? A jak vlastně zbohatli zdejší oligarchové? Na tyto a další otázky zasvěceně odpovídá znalec a především milovník Čech, polský bohemista, překladatel a novinář Aleksander Kaczorowski, který vášnivým objevováním naší země strávil nemalou část života a do polštiny přeložil díla Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého nebo Egona Bondyho. Autor v knize původně určené polským čtenářům sleduje Čechy z perspektivy našich sousedů a rozdíly vnímá na každém kroku. Popisuje zdejší reálie, kulturu a historii – třeba i to, jak se chovat v české hospodě – a vyznává se ze svého upřímného zaujetí vším českým, přestože ho Češi někdy štvou. Českým čtenářům nabízí vlídný a lehce ironický pohled na to, jak jsou vnímány naše zvyky, mentalita, tradice, politika a dějiny. A zabývá se i tím, jestli skutečně žijeme v nejlepším místě na zemi.

Román Pískovna Pauliny Świst je pokračováním knihy Přehrada (Red, 2023). Jeho děj se odehrává více než rok a půl od okamžiku, kdy se završily události z předchozího dílu. Paulina je mladá ambiciózní žena, která přišla o oprávnění k výkonu své profese poté, co byla obviněna, že řídí organizovanou zločineckou skupinu. A to vše kvůli jejímu expartnerovi. Aby se nějak uživila, pracuje na obecním úřadě poblíž jezera Chechło. Jako právnička byla zvyklá na pohodlný život v luxusu. Plat z veřejného rozpočtu však není nijak závratný a ona navíc musí splácet dluhy. Proto si Paulina našla večerní brigádu na pozici servírky. Při jednom takovém přivýdělku poznává Marcina, pohledného právníka, který na ni okamžitě zapůsobí. Neodolá a podlehne jeho kouzlu, což vede k tomu, že spolu stráví opojnou noc. Marcin se nerozpakuje břitce a trefně reagovat, mimoto vždycky ví, co dělat. Paulina ovšem ještě netuší, že seznámení s ním je jen začátkem dalších problémů.

Na policejním velitelství v hornoslezském městě Tychy propukne velká aféra – několik zdejších příslušníků údajně znásilnilo prostitutku. Oběť jako hlavního pachatele určí Krzysztofa Strzeleckého, vzorného policistu a obecně člověka, kterého byste označili jako dobračisko. Strzelecki rezolutně prohlašuje, že je naprosto nevinný, ale stejně je postaven mimo službu. Jediným člověkem, který mu bez jakýchkoli pochybností věří, je jeho šéf Franciszek Próchniewicz.Bohužel však i ten se dostal do potíží. Přesněji řečeno jeho nevlastní dcera Zośka Bojarská, která si dělá velké starosti. Její osmnáctiletá neteř Karolina totiž znenadání beze stopy zmizela. Už předtím sice žila poněkud divoce, nepohrdla mejdany ani drogami a často utíkala z domova, ale tentokrát má její teta neodbytný pocit, že je to mnohem vážnější.Vše totiž nasvědčuje tomu, že Karolinu někdo unesl. Krzysztof, momentálně postavený mimo službu, má nečekaně spoustu volného času, a tak ho její nevlastní otec poprosí, aby mu pomohl v soukromém pátrání po zmizelé neteři. Stopy je dovedou až k Paprocanům poblíž města Tychy – přehradnímu jezeru, které je populární rekreační oblastí známou v celém Horním Slezsku.

Po smrti své sestry touží gymnazistka Astrid po jediném – opustit své rodné maloměsto. Po maturitě se společně se svým dobrým přítelem ze školy rozhodne uskutečnit svůj plán – vypravit se na cestu a nechat za sebou všechny své dosavadní starosti a životní peripetie. Na své putování přizvou i kamaráda, s nímž se seznámili teprve nedávno. V podstatě hlavně díky němu se jejich sen daří proměnit ve skutečnost. Čas, který spolu stráví, s sebou přinese řadu silných zážitků, díky nimž se Astrid, Vejce a Pluto sblíží a jejich vzájemné vztahy se nečekaně mění. Román Řeknu o tobě hvězdám není jen příběhem o síle přátelství a moci lásky. Je to také vyprávění o odhodlání mladých lidí, kteří se navzdory příkořím osudu a tragickým životním zkušenostem usilovně snaží nalézt své štěstí.

Bosí lidé vyskakují z lodí na španělské pláži a rychle prchají mezi překvapenými turisty. Afričtí migranti toužící dostat se do „naší“ Evropy. Gibraltarská úžina měří v nejužším místě asi patnáct kilometrů, což symbolizuje vzdálenost mezi kontinenty, islámem a křesťanstvím. Reportérka Aleksandra Lipczak s jazykovou bravurou prochází staletími španělských dějin, potkává středověké rytíře reconquisty, dnešní uprchlíky i arabské učence. Cesta po Andalusii zpochybňuje vnímání evropských tradic a kořenů, silně ovlivněných islámskou kulturou. Pokud si Španělsko spojíte s rýžovou paellou, pomeranči nebo churros, ani jedno byste tam před rokem 711 nenašli. Islámská civilizace byla v době střetu s barbarskými kmeny intelektuálně i umělecky vyspělejší a uchovala antickou vzdělanost. Jak by se vyvíjela evropská společnost bez tohoto „mostu“? Andalusie byla po staletí laboratoří soužití různých náboženství a tradic, kde se hranice občas rozplývaly a jindy bránily ohněm a mečem. Tato reportáž pomáhá pochopit klíčovou otázku vztahu Evropy s muslimským a arabským světem, často spletitým jako ornamenty córdobské mešity-katedrály.

Román Bestie z Buchenwaldu je založen na skutečných událostech. Přesto, nebo možná právě proto, se jeví být tak šokujícím a neuvěřitelným. Jak známo, pravda totiž může často být horší než ta nejděsivější fikce. Protože i ve skutečnosti je člověk schopný všeho. Ilsa Kochová se dopustila příšerných činů. V průběhu historie bezohledně týrala a zneužívala neuvěřitelné množství vězňů. Čarodějnice z Buchenwaldu týrala vězně mimořádně brutálním způsobem a vysloužila si pověst jednoho z nejhorších sadistů v historii. V její vile byly mimo jiné nalezeny výrobky z lidské kůže. Ilsa Kochová byla německá dozorkyně SS v koncentračních táborech a manželka Karla Otto Kocha, který byl velitelem tábora Buchenwald. Byla zařazena do skupiny válečných zločinců a nejčastěji je známá jako „velitelka Buchenwaldu“ Co udělalo z rozkošného a spokojeného děvčete rafinovanou, surovou sadistku? Je neuvěřitelné, jak snadno se lidé přizpůsobí změně…

Povídačky o tom, že v tomto díle se všechno vysvětlí, hodně přeháněly. Naštěstí. Velká láska je úžasná věc, jenomže občas se s ní pojí velké problémy, zvlášť když se ukáže, že bůh sexu je současně i bohem války… Mala sice možná našla chlapa svých snů – respektive našel spíš on ji –, ale zároveň nenávratně přišla o možnost žít poklidně a v bezpečí. Její dřívější aférky a výstřelky náhle působí jako něco nudného a bezbarvého, protože teď dokonce i chvíle odpočinku po boku kamarádky Zuzky nabývají podoby něčeho naprosto šíleného. Malin život nikdy nebyl vzorem usedlé a uspořádané existence, ale aspoň čas od času si mohla namlouvat, že si o svém životě rozhoduje sama. Teď tato iluze praskla jako mýdlová bublina. Mala se stává pouhou figurkou ve hře, které sama nerozumí. Mala se tedy musí skrývat, nejprve v „luxusním vězení“, později dokonce na slunném jihu. Zdánlivě příjemný až idylický pobyt však brzy přeroste v tísnivou nejistotu a boj o holý život. Koneckonců, chaotičnost má v sobě odnepaměti a ti, jimž se nevědomky postavila do cesty, nemají ani tušení, s jak ničivým živlem mají co do činění. Občas však dokonce i ona zjišťuje, že by bylo fajn, kdyby se ten šílený kolotoč událostí, který s ní hází na všecky strany, přece jen točil o fous pomaleji…