Martin Navrátil Pořadí knih

Jindřichohradecké úzkokolejky, ačkoli ani na našem území nejsou jedinou dodnes přeživší úzkorozchodnou dráhou rozchodu 760 mm, nejsou jen dráhou sloužící cestujícím a přepravě nákladů, ale i technickým a kulturním dědictvím a fenoménem. Třiatřicetikilometrová trať Jindřichův Hradec – Nová Bystřice (otevřená už 1. listopadu 1897 coby státem garantovaná) a šestačtyřicetikilometrová trať Jindřichův Hradec – Obrataň (provoz zahájen 24. prosince 1906 pod zemskou garancí) zmapované převážně historickými snímky, plánky a pohlednicemi ožívají na stranách knihy Richarda Cily a Martina Navrátila ÚZKOKOLEJKY Z JINDŘICHOVA HRADCE DO NOVÉ BYSTŘICE A OBRATANĚ. Záměrně volíme slovo ožívají, protože pro insolvenci provozovatele dráhy a drážní dopravy byl na jindřichohradeckých úzkokolejkách v roce 2022 zastaven provoz a přežití této jedinečné železnice je vážně ohroženo.

Další z řady obrazových publikací, tentokrát koncipovaná jeko autorská monografie známého českého železničního fotografa Jiřího Kulhánka, který byl civilním povoláním strojvedoucí.

Kniha Parní návraty po dvaceti letech je obrazovou publikací, navazující na titul vydaný v roce 2002. Autoři se zaměřují na provoz muzejních parních lokomotiv v zemích střední Evropy v letech 2002 - 2021. Členění knihy na kapitoly Nostalgie, Výjimečnost okamžiku, Romantika a Pomíjivost času naznačuje, že se jedná o méně tradiční úhly pohledu na mizející svět páry, preferující zajímavé světelné podmínky během všech ročních období.

Autoři Karel Černý, Roman Jeschke, Martin Navrátil a Martin Štěpán v knize "Historická železnice v Pardubickém kraji" připomínají nejen nostalgii rakousko-uherské a československé prvorepublikové železnice, ale prostřednictvím originálních fotografií a zajímavých textů také ukazují na mistrovství projektantů, techniků a dělníků, kteří železniční síť a její zázemí na území dnešního Pardubického kraje v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století vybudovali a uvedli do provozu. Kniha je rozdělená do kapitol po jednotlivých tratích postavených v době rakousko-uherské monarchie v letech 1845-1899, poslední kapitola je věnovaná síti úzkokolejek Železničního pluku Pardubice a působení tohoto vojenského útvaru v období první Československé republiky.

Autoři Richard Cila, Karel Černý, Roman Jeschke a Martin Navrátil v knize "Nostalgická železnice na Vysočině" připomínají nejen nostalgii rakousko-uherské a československé prvorepublikové železnice, ale prostřednictvím originálních fotografií a zajímavých textů také ukazují na mistrovství projektantů, techniků a dělníků, kteří železniční síť a její zázemí na Vysočině v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století vybudovali a uvedli do provozu. Kniha je rozdělená do kapitol po jednotlivých tratích postavených v době rakousko-uherské monarchie v letech 1869-1906.

Celobarevná publikace, plná historických pohlednic, fotografií a plánků drážních staveb je věnovaná významné dráze vinoucí se podél Vltavy a Labe. Autoři chtějí prostřednictvím této (již desáté) publikace z řady „Železniční tratě na starých pohlednicích" připomenout nejen nostalgii rakousko-uherské (v tomto případě i saské) a československé prvorepublikové železnice, ale také vzpomenout na mistrovství projektantů, techniků a dělníků, kteří v polovině 19. století tuto trať z Prahy přes Ústí nad Labem a Podmokly (Děčín) do saských Drážďan vybudovali a uvedli do provozu.

Celobarevná publikace, plná historických fotografií, pohlednic, plánků drážních staveb a dalších dokumentů z konce 19. a první poloviny 20. století, je věnovaná nostalgické dráze vinoucí se podél řeky Sázavy. Ve skutečnosti jde o několik tratí, které jsou různé významem, dobou vzniku, majitelem, resp. provozovatelem a nakonec i vývojem. První díl, věnující se úseku mezi dnešními městy Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Světlá nad Sázavou a Kácovem, představuje nejstarší část (úsek mezi tehdejším Německým Brodem a Světlou z roku 1870) na páteřní dráze společnosti Rakouská severozápadní dráha Vídeň–Praha/Děčín, kterou na přelomu 19. a 20. století, v době vyvrcholení druhé lokálkové vlny výstavby místních svépomocných drah, doplnily Místní dráha Německý Brod–Žďár (1898) a Místní dráha Světlá–Ledeč–Kácov (1903). Nyní už stačí nasednout ve Žďáře do pomyslného vlaku a můžeme vyrazit proti toku času až do Kácova, malebné, dnes mezilehlé stanice, která pro svou autentičnost v minulých letech nejednou posloužila filmařům nabídkou moderními zásahy nedotčeného nádraží. Provázet nás bude – chvíli vpravo, chvíli vlevo – třpytící se hladina Sázavy. Co se nemění, je její krása a romantika, která odsud nezmizela a na níž se velkou měrou podílela i železnice.