Věra Linhartová Pořadí knih

Tyto dvě básně jsou uvedeny vedle sebe v osmé císařské antologii Shinkokinshū (Nová sbírka dávných a novodobých básní, 1205). Obě byly vždy posuzovány jako paralelní a komplementární, zpravidla byly citovány společně. O svrchovanosti jedné nebo druhé z nich byly vedeny nejen neřešitelné, ale také bezúčelné spory. Vznikly patrně při některé z básnických soutěží, které byly pravidelně pořádány na císařském dvoře, byť i s časovým odstupem, daným životními daty obou autorů. Jejich konfrontace je tedy zřejmě pozdější volbou pořadatelů sbírky. Ať už je tomu jakkoli, obě jsou vynikajícími příklady vrcholného období klasické japonské poezie. Vyšlo v nákladu 150 číslovaných výtisků

„Odedávna mě provázejí tyto ,verše psané na vodu‘, utkvělé v podobě, kterou jim dal básník Bohumil Mathesius. ... Autorem pětiverší je legendární básník a milovník Ariwara no Narihira (825–880) ... Tsuki ya aranu... je snad nejpřekládanější báseň raného období klasické japonské poezie. Nechybí téměř v žádné antologii či historii japonské literatury, jak dokládá tento zdaleka ne úplný výběr ze základních děl evropské a americké japanistiky od konce 19. století.“ Věra Linhartová

* onkologie -- Česko -- 20.-21. století * dějiny lékařství -- Česko -- 20.-21. století * nemocnice -- Česko * výzkumné ústavy -- Česko * Brno (Česko)

Dvojjazyčné vydání zpřístupňuje českému čtenáři poprvé francouzsky napsané básnické prózy Masožravé portréty, jež doplňuje autorčin vlastní komentář Une langue plurielle (Pomnožný jazyk), napsaný v roce 1988. Masožravé portréty sestávají ze tří výjimečných textů: Stařena z hory (La Vielle de la Montagne), Učitel Sagiro (Maitre Sagiro) a Zajatá divoška (Une barbare captive), jež jsou třemi epizodami téhož příběhu, který se odvíjí v jakémsi bezčasí, jinde. Přítomnost, a zároveň nepřítomnost řeči, která míří k zapomnění, k tichu tak hlubokému, že je slyšet. Autorka nazývá tyto texty mýtem o nezdařené vzpouře, která se v jakési očistné spirále navrací skrze odříkání. Čtenář je doslova vtahován do víru promluv. Text se prosvětluje, jakoby prozařován světlem odjinud. Prosvítá z něho právě to, co je jen zdánlivě mimo. Nesmírně čistá próza Masožravých portrétů svým tónem naprosté nezbytnosti potvrzuje vzácnou jednotu celé tvorby Věry Linhartové, v níž jde o nejzákladnější zkušenost naší přítomnosti ve světě.

Věra Linhartová (1942) zpracovala příběhy ukrajinských a ruských žen, které se rozhodly žít v Brně a na jižní Moravě. Přes veškerou snahu alespoň o optimistické vyznění jsou smutné až tragické, ale zároveň plné energie. Jsou svědectvím, ale i výzvou a nepříliš potěšitelným obrazem vztahu naší komunity nebo některých jejích členů ke slovanskému východu... Jde často o dobrodružné bloudění lidí (žen) a celých národních komunit po tragickém a v podstatě dost divokém rozpadu SSSR. ..Minulé křivdy přivolávají nové, jejich řetězec jako by nešlo přetnout. ...Bez zastírání a retuší se tu píše o konfliktním střetávání domácího a cizího prostředí a obecně kulturního nesouladu, o stereotypu vetřelce, o jiných životních zvyklostech, o potížích integrovat do cizí, byť slovanské, národní komunity...(volně podle prof. Ivo Pospíšila v recenzi v KAMu 12/2010). Kniha vyšla za finanční podpory Jihomoravského kraje, autorem ilustrací je Lev Lucker (žije v Bavorsku), projekt řídila Oxana Šmeralová.

Šest povídek o osudech dětí, které se léčily na onkologické klinice Dětské nemocnice FN Brno z těžké zhoubné choroby. Příběhy smutné, ale i nadějné. Autorka si pozorně všímá zkomplikovaných rodinných vztahů, která tato nemoc způsobuje, rozpadu rodin, obětavosti matek, otců i lékařského týmu při záchraně dětských životů.