Emil Hakl Knihy

Psík Moko má jen jedno oko. Protože se mu všichni smějí, žije daleko od lidí a zvířat. Jednoho dne se rozhodne, že už ho samota nebaví. Sbalí si mapu, deku, kompas a psí kost a vydá se na dobrodružnou cestu za novým okem. Zabloudí až do lunaparku, kde se seznámí s malým Vilíkem. Ten mu pomáhá hledat očičko a společně potkají různé „podivné“ bytosti. Ty je naučí, že z toho, co je jiné, než jsme my, nemusíme mít strach. A že jsou důležitější věci než to, jak vypadáme. Pes Moko a jeho oko je líbezný pohádkový příběh ve verších pro děti a jejich rodiče od známé slovenské básnířky. Do češtiny jej přeložil Emil Hakl.

Literární sborník připravil, vybral, uspořádal a úvod napsal Pavel Rajchman.

Po loňském debutu, povídkové knize Konec světa (Argo 2001), přichází první autorův román. Navzdory názvu v něm nejde pouze o výměnu tělesných tekutin, ale také o „transformaci tuzemské reality“ posledních let. Úderně vyprávěný příběh ústředního hrdiny je koncipován jako mozaika krátkých, na sebe navazujících nezapomenutelných historek o marném přátelství a ještě marnější lásce a o hledání aspoň trochu nezávislé existence uprostřed doby, která rychle ztrácí jak obsah, tak obrysy. Hlavní část se odehrává v Praze na Letné, kde si hlavní postava v naději, že konečně unikne z mlýnice únavných zaměstnaneckých rituálů, zakládá „eseróčko“. Typický vypravěčský styl, mísící černý humor s čirým zoufalstvím, výsměch s rezignací, dodává svižný rytmus, který čtenář zná už z autorových povídek, i této delší próze. Román o životě a o smrti a koneckonců i o životě po smrti a smrti za života nelze nepřečíst jedním dechem.

"Člověku nakonec nezbude, než sám na sobě provádět vivisekci. Ale musí to dělat nestranně, to znamená s určitou dávkou cynismu. Protože kdyby to dělal se zadostiučiněním nebo dokonce s radostí, tak by se z něj stal buď magor, nebo snob", říká vypravěč textu s názvem Blízká setkání z této knihy. Spisovatel se v ní vrací zpět k žánru povídky, tentokrát obohacené o nové vypravěčské prvky, zároveň však zůstává věrný svému sebeironickému stylu, který dokáže ve čtenáři vyvolat pobavený smích a mrazení v zádech současně. Vždyť: Jak je to dlouho, co takhle žijem? Kudy zpátky ke křižovatce, kde by se to dalo ještě zachránit? Žijem akorát ze slov? A jak ty se cítíš v tomto životě? Dvanáctou povídku souboru tvoří fotografický cyklus tzv. fotopovídka, jejímž autorem je Miro Švolík.

Třetí próza Emila Hakla líčí setkání dvaačtyřicetiletého Jana Beneše s otcem. Zaznamenává jejich vzájemný rozhovor, který se odehrává během jednoho odpoledne a večera. Kniha obdržela cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Román se odehrává v polovině 90. let minulého století, v době, kdy v Čechách obyčejní lidé zkoušeli rozjíždět podnikání. Původně vyšel v roce 2002. Nyní se dostává čtenáři do ruky ve značně přepracované, doplněné a zhutněné podobě. Autor říká: Sabrina byla můj první román. Psal jsem ho v zajetí dojmu, že se musí fabulovat, aby to byla ta správná literatura. Dnes to vidím tak, že je pro mě zajímavější vrátit dobu a lidi do jejich původních souvislostí. A tak jsem původní text přemontoval a přepsal podle toho, jak si popsané události pamatuji. Jinými slovy, pokusil jsem se vyházet z románu zbytečnou veteš. Zda to bylo k něčemu dobré či ne, je na čtenáři...

Deset povídek, deset přesných popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají přímo uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá... Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší nejtěsnější současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.

Literární svět Petra Šabacha je královstvím, ve kterém namísto trůnu stojí hospodská židle, okolo stolu sedí štamgasti a rytířský řád se udílí za dobrý příběh. Na život se tu dívá skrz půllitr s pivem, aby získal patřičně komické rysy a nostalgickou náladu, a pije se svižně, aby nespadla pěna. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura - poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládl osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou. Šabach se tak posadil k jednomu stolu s Jaroslavem Haškem a Bohumilem Hrabalem. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Výběr toho nejlepšího z Šabachova díla doplněný dosud nepublikovanými povídkami připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu napsal autorův přítel Zdeněk Svěrák.

Román Emila Hakla předjímá to, k čemu technověda směřuje již delší dobu – výrobu umělého člověka. Frankensteinovská touha lidstva je zde naplněna v ryze amatérských podmínkách. To však oběma hrdinům nebrání prožít intenzivní vztah založený na vzájemné příchylnosti, která časem přeroste v závislost, spikleneckém přátelství a sexu. Je to román o lásce s téměř detektivní zápletkou, napsaný autorovým typicky úsporným a svižným stylem. Život je zázrak, ať vzniká jakkoli.

Výběr fejetonů, které vznikaly pro rubriku Pavlač magazínu Čilichili v letech 2005–2016 Jedenáct let vycházely pravidelně v časopise Čilichili sloupky Pavlač Emila Hakla. Zveřejnit všechny by nejspíš bylo čtenářsky neúnosné, a tak jsme se vydali osvědčenou cestou autorského výběru. Výbor z Pavlače Emila Hakla obsahuje nejvýraznější kousky z autorovy sloupkařské dekády.