Emil Hakl Pořadí knih (chronologicky)

Psík Moko má jen jedno oko. Protože se mu všichni smějí, žije daleko od lidí a zvířat. Jednoho dne se rozhodne, že už ho samota nebaví. Sbalí si mapu, deku, kompas a psí kost a vydá se na dobrodružnou cestu za novým okem. Zabloudí až do lunaparku, kde se seznámí s malým Vilíkem. Ten mu pomáhá hledat očičko a společně potkají různé „podivné“ bytosti. Ty je naučí, že z toho, co je jiné, než jsme my, nemusíme mít strach. A že jsou důležitější věci než to, jak vypadáme. Pes Moko a jeho oko je líbezný pohádkový příběh ve verších pro děti a jejich rodiče od známé slovenské básnířky. Do češtiny jej přeložil Emil Hakl.

Prý je to syndrom doby. Ženy a muži, kteří se nikterak neženou do svatby a společného života, o potomcích ani nemluvě. Ale vlastně ani dlouhodobější vztah není to, co hledají... ale ví to oni sami, co by chtěli? Žijí singl. A taky se tomu říká syndrom Sexu ve městě. Soubor povídek jedněch z nejpopulárnějších současných českých autorů.

Literární svět Petra Šabacha je královstvím, ve kterém namísto trůnu stojí hospodská židle, okolo stolu sedí štamgasti a rytířský řád se udílí za dobrý příběh. Na život se tu dívá skrz půllitr s pivem, aby získal patřičně komické rysy a nostalgickou náladu, a pije se svižně, aby nespadla pěna. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura - poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládl osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou. Šabach se tak posadil k jednomu stolu s Jaroslavem Haškem a Bohumilem Hrabalem. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Výběr toho nejlepšího z Šabachova díla doplněný dosud nepublikovanými povídkami připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu napsal autorův přítel Zdeněk Svěrák.

Výběr fejetonů, které vznikaly pro rubriku Pavlač magazínu Čilichili v letech 2005–2016 Jedenáct let vycházely pravidelně v časopise Čilichili sloupky Pavlač Emila Hakla. Zveřejnit všechny by nejspíš bylo čtenářsky neúnosné, a tak jsme se vydali osvědčenou cestou autorského výběru. Výbor z Pavlače Emila Hakla obsahuje nejvýraznější kousky z autorovy sloupkařské dekády.

Román Emila Hakla předjímá to, k čemu technověda směřuje již delší dobu – výrobu umělého člověka. Frankensteinovská touha lidstva je zde naplněna v ryze amatérských podmínkách. To však oběma hrdinům nebrání prožít intenzivní vztah založený na vzájemné příchylnosti, která časem přeroste v závislost, spikleneckém přátelství a sexu. Je to román o lásce s téměř detektivní zápletkou, napsaný autorovým typicky úsporným a svižným stylem. Život je zázrak, ať vzniká jakkoli.

Především o vztazích mužů a žen jsou povídky dalšího souboru edice Česká povídka. O těžkém údělu muže, jehož žena prožije každé dvě minuty spontánní orgasmus, píše Michal Viewegh. Lásku k prostitutce nezvládá starší muž v povídce Petra Šabacha. Šokující třetí přání splní vánoční kapr v příběhu Milana Lasici. O složitém soužití muže a ženy píše Emil Hakl. Se svými podvodnickými manýry narazí hrdina povídky Marka Epsteina. Láska a internet - to je téma text Marka Šindelky. O tom, že sauna je pro muže ráj, píše Jaroslav Rudiš. Svérázného postaršího hrdinu představuje Josef Moník. O kamarádství a lásce na železnici je příběh Borise Dočekala.

Jeden ústřední hrdina, jeden život, a co s ním udělal čas - to je v kostce námět jedenácti nových povídek. Najdete v nich, jak se nemá zacházet s hovězím, jak se připravit na konec světa, jak nemluvit s potomkem, jak si vybrat správný čaj a řadu dalších témat. Svěží rytmus, bohatý jazykový rejstřík, střídmé návaly melancholie a lehce cynický humor se střídají s haklovskou úsečností a laserovou přesností vidění.

Román o tom, co vzejde z jednoho obyčejného rande, jednoho obyčejného přátelství, jedné obyčejné exekuce a z obyčejné touhy po pomstě. Hakl zůstává věrný žánrové nezařaditelnosti – útržky z historie německé RAF se mísí se současným českým marazmem, existenciální thriller s milostným příběhem, šedý optimizmus s černou realitou. Poprvé se však v jeho próze objevuje aktivní prvek – čin jako jediné možné řešení.

Nová próza Emila Hakla volně navazuje na autorovu nejúspěšnější knihu O rodičích a dětech. Ve třech příbězích píše vypraveč soukromou kroniku svého dosavadního života. Nejprve se vydává se dvěma mladšími přáteli vyzkoušet paragliding, aby se v napůl bezmocném závěsu začal přibližovat k vlastní minulosti. Nejpůsobivějším, absolutním předělem tohoto triptychu je loučení s otcem a závěr patří cestě do dunajské delty, symbolickému pokusu najít sebe sama. I v nejsmutnější situaci si Haklův hrdina dokáže zachovat odstup a s jazykem i vlastní pamětí zachází se stejnou bravurou jako Hrabalův Haňťa. Je ovšem dnešní, a proto drsnější, když v sebeironickách glosách a metaforách konstatuje, o co jde outsiderům i vítězům: Vzájemně si předvádět odrbané plechové slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou...

Ein Spaziergang durch Prag abseits der Touristenrouten, mit Stationen in Kneipen der städtischen Peripherie, bildet den Rahmen für ein dem Rhythmus des Gehens angepasstes, abwechslungsreiches Gespräch zwischen Vater und Sohn. Die unterschiedlichen Lebenserfahrungen der beiden Intellektuellen treffen aufeinander und verdichten sich zu einem Privates und Öffentliches verspinnenden Gedächtnismosaik rund um die bunte Familiengeschichte, um eine gemeinsame Leidenschaft – Flugzeuge – und natürlich ein zentrales Männerthema: die Frauen. Der Sohn, jenseits der Vierzig, fühlt sich trotz spürbarer Zuneigung gegenüber seinem betagten Vater innerlich immer noch in der Rolle des bevormundeten kleinen Jungen – und ist sich doch schmerzlich der Kostbarkeit und Unwiederbringlichkeit ihrer Begegnungen bewusst. Emil Hakl gelingt in seinem mit leichter Hand komponierten und durch seine spröde Poesie berührenden Dialog, der zwei originelle und sensible Charaktere plastisch skizziert, ein allgemeingültiges Lehrstück über das Leben und eine nicht alltägliche Liebeserklärung an seine Heimatstadt Prag.

Román se odehrává v polovině 90. let minulého století, v době, kdy v Čechách obyčejní lidé zkoušeli rozjíždět podnikání. Původně vyšel v roce 2002. Nyní se dostává čtenáři do ruky ve značně přepracované, doplněné a zhutněné podobě. Autor říká: Sabrina byla můj první román. Psal jsem ho v zajetí dojmu, že se musí fabulovat, aby to byla ta správná literatura. Dnes to vidím tak, že je pro mě zajímavější vrátit dobu a lidi do jejich původních souvislostí. A tak jsem původní text přemontoval a přepsal podle toho, jak si popsané události pamatuji. Jinými slovy, pokusil jsem se vyházet z románu zbytečnou veteš. Zda to bylo k něčemu dobré či ne, je na čtenáři...

Dva svérázní kamarádi, kteří ač už trochu v letech, přimějí svého nového přítele, aby vzlétl na padáku v povídce Emila Hakla. Šabachova smutného hrdinu, ctitele Bílé ligy, čeká na konci cesty za „bratry kališníky" nečekané překvapení. Příběh Martina Šmause se odehrává v osmdesátých letech, převážně v den výročí smrti Johna Lennona, kdy se nespokojení mladí lidé střetnou s tehdejší Veřejnou bezpečností. Ale i v takové chvíli se člověk může zamilovat.

Hlavní hrdina románu je obyčejný devětatřicetiletý Pražák. Jediné, co jej odlišuje od masy okolních bezejmenných, je, že hned v úvodu nedopatřením zabije jiného bezvýznamného občana. Pochybnosti, výčitky a drobné psychické výmyky se u něj začínají dostavovat až postupně, na pozadí dalšího děje. V něm nescházejí ne vždy chytré a krásné ženy, poněkud komická a nenaplněná láska, a filmy, jakkoliv spíš staré a špatné, než nové a dobré. Nic z toho hrdinu nepřipoutá k přítomnosti natolik, aby se nakonec nepokusil z toho všeho uprchnout. Město v jiné evropské zemi, kde se pokouší zakotvit, naučit se podle stručného turistického slovníku dosud neznámý jazyk a začít nový život, jej zprvu okouzlí. Avšak po roce, naplněném pochybnou obživou a nečekaně vřelými vztahy s jistou vdanou maďarskou emigrantkou a její nepravou budapešťskou tetou, která se živí jako druhořadá věštkyně, se vrací zpátky do srdce Evropy. Když nastupuje do letadla, má dojem, že má za sebou nejnáročnější dobrodružství svého života. V tu chvíli netuší, že to nebylo nic proti tomu, co ho čeká po přistání.

Literární sborník připravil, vybral, uspořádal a úvod napsal Pavel Rajchman.

"Člověku nakonec nezbude, než sám na sobě provádět vivisekci. Ale musí to dělat nestranně, to znamená s určitou dávkou cynismu. Protože kdyby to dělal se zadostiučiněním nebo dokonce s radostí, tak by se z něj stal buď magor, nebo snob", říká vypravěč textu s názvem Blízká setkání z této knihy. Spisovatel se v ní vrací zpět k žánru povídky, tentokrát obohacené o nové vypravěčské prvky, zároveň však zůstává věrný svému sebeironickému stylu, který dokáže ve čtenáři vyvolat pobavený smích a mrazení v zádech současně. Vždyť: Jak je to dlouho, co takhle žijem? Kudy zpátky ke křižovatce, kde by se to dalo ještě zachránit? Žijem akorát ze slov? A jak ty se cítíš v tomto životě? Dvanáctou povídku souboru tvoří fotografický cyklus tzv. fotopovídka, jejímž autorem je Miro Švolík.

Po loňském debutu, povídkové knize Konec světa (Argo 2001), přichází první autorův román. Navzdory názvu v něm nejde pouze o výměnu tělesných tekutin, ale také o „transformaci tuzemské reality“ posledních let. Úderně vyprávěný příběh ústředního hrdiny je koncipován jako mozaika krátkých, na sebe navazujících nezapomenutelných historek o marném přátelství a ještě marnější lásce a o hledání aspoň trochu nezávislé existence uprostřed doby, která rychle ztrácí jak obsah, tak obrysy. Hlavní část se odehrává v Praze na Letné, kde si hlavní postava v naději, že konečně unikne z mlýnice únavných zaměstnaneckých rituálů, zakládá „eseróčko“. Typický vypravěčský styl, mísící černý humor s čirým zoufalstvím, výsměch s rezignací, dodává svižný rytmus, který čtenář zná už z autorových povídek, i této delší próze. Román o životě a o smrti a koneckonců i o životě po smrti a smrti za života nelze nepřečíst jedním dechem.

Třetí próza Emila Hakla líčí setkání dvaačtyřicetiletého Jana Beneše s otcem. Zaznamenává jejich vzájemný rozhovor, který se odehrává během jednoho odpoledne a večera. Kniha obdržela cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Deset povídek, deset popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá... Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.

Druhá sbírka autora střední generace obsahuje poezii, která vytváří pomocí drobných epizod bizarní kaleidoskop či rozverné panoptikum života.