Jiřina Šiklová Pořadí knih

Výpravná publikace v klasické knižní vazbě reprezentativním způsobem nabízí biografické medailony vybraných 254 romských osobností, jejichž osobní životy v průběhu dvacátého a jednadvacátého století byly, anebo jsou, spojeny s českými zeměmi. Romové, kteří nejen v historických dobách Rakousko-Uherska, ale ani v demokratickém prvorepublikovém Československu, natož v totalitních režimech, nemohli – a to až do roku 1990 - být více, než jen oficiálně „neviditelní“ nositelé hrdosti na svůj vlastní původ. Z těchto všech veřejnosti neznámých Romů na více než dvou stech stranách knihy Amendar (tj. v romském jazyce vyjádřeno „od nás“ nebo „z nás“) vystupují jedinečné a inspirativní osobnosti napříč dějinami umění ( - a to jak umění hudebního, tak také výtvarného, literárního a dalších), sportu, školského vzdělávání, státní správy a také občanského aktivismu. Knihu otevírají dva rozsáhlé rozhovory se dvěma romskými osobnostmi střední generace – s bývalou romskou poslankyní a psycholožkou Monikou Mihaličkovou a aktivistou, mj. laureátem Ceny Muzea romské kultury za rok 2017, Davidem Tišerem.

Podtitul: Dopisy z Ruzyně 1981–1982 V dopisech psaných po svém zatčení za podvracení republiky v květnu 1981 se Jiřina Šiklová obrací především ke svým dětem a mamince či dlouholetému příteli Milanu Machovcovi a zprostředkovaně též k dalším blízkým. Činorodost, humor a zájem o druhé, jež jsou jí vlastní, se ve vazbě stávají strategií, jak nejen přežít, ale i co nejlépe využít tento „odcizený čas“ – dceři na dálku pomáhá s přípravami svatby, se synem probírá výběr povolání, kolegům z gerontologie posílá instrukce k rozpracovanému výzkumu, pro přátele z disentu sepisuje rady pro případ, že by je potkal stejný osud… A zároveň ve své jedinečné dvojroli „muklice“ a socioložky glosuje dění kolem sebe, exotický ruzyňský svět a jeho obyvatele.

Nová kniha Jiřiny Šiklové formou fiktivních rozhovorů, vyprávění i teoretických výkladů přibližuje smrt jako základní životní fakt, který k vlastní škodě vytěsňujeme ze svého myšlení a řeči – a s nimi často i umírajícího člověka. My lidé jsme si jako jediní tvorové vědomi své smrti. Přesto se bojíme o ní mluvit a často to neumožňujeme ani svým blízkým lidem, kteří odcházejí. Napětí se tím stupňuje, umírá se dnes skoro bez rozloučení a vyslovení posledního přání. Knížka Jiřiny Šiklové prolamuje toto nepsané tabu a formou fiktivních dialogů, vyprávění, zamyšlení i teoretických výkladů přibližuje toto období lidského života umírajícím i těm, kteří je doprovázejí. Není to návod, spíše vybídnutí, abychom hledali k druhému cestu alespoň v posledních dnech života.

V povoláních, kde jde o přímou pomoc člověka druhému člověku, hraje mezilidský vztah klíčovou roli - vztah mezi pracovníkem a tím, komu je pomáháno - ať už je to žák ve škole, pacient v nemocnici, obyvatel domova důchodců nebo klient v psychologické poradně. To s sebou přináší pro představitele těchto povolání značnou zátěž i rizika: na jedné straně hrozí nepochopení vnitřního světa svěřených dětí nebo dospělých, zneužití moci k manipulaci, na straně druhé přílišné sebeobětování pro klienty, vedoucí k stresu a vyhoření pracovníka. Jak lépe chápat a rozvíjet lidský vztah ke klientům, jak se vyhnout hrozícím nebezpečím a kde nacházet a obnovovat psychickou energii pro službu druhým radí zkušený psychoterapeut a poradenský psycholog ve čtivé knize doplněné řadou příkladů z praxe.

Stylizovaný literární dokument novinářky Barbory Baronové a fotografky Dity Pepe mapuje prostřednictvím osmi otevřených a umělecky zpracovaných výpovědí fenomén neprovdaných žen v Česku a v Československu ve 20. a 21. století. Originální autorská kniha, textový a fotografický dokument, umělecká publikace i krásný artefakt. Slečny jsou ambiciózním projektem, který představuje nový přístup k psanému textu, fotografii, knižnímu designu i produkci, navíc s výrazným podílem rukodělné práce (ražba speciálním štočkem, ruční barvení hřbetů narůžovo, individuální skládání přebalů a kompletace knihy). Každá kniha je proto jiná, záměrně a přiznaně vypadající jako starodávná publikace v novém přebalu.

Knižní rozhovor s Jiřinou Šiklovou (1935) supluje memoáry, které uznávaná socioložka a pedagožka zřejmě nikdy nenapíše. Víc než minulost ji totiž zajímají přítomné okamžiky naší společnosti, které břitce a s nadhledem neustále komentuje. Její vzpomínky jsou přitom košaté, detailní a glosátorské. Šiklová v knize podrobně líčí ilegální kurýrní kanál, přes který se do Československa v době normalizace dostávaly exilové časopisy a v zahraničí vydané knihy doma zakázaných autorů. Šiklová si jako významná spojka mezi disidenty a exilem počínala velmi neohroženě. Rozvinula k dokonalosti své konspirativní schopnosti, takže zůstala až do zatčení v roce 1981 neodhalena. Rozhovor s Jiřinou Šiklovou je životopisným líčením sebeironické intelektuálky, která každé své rozhodnutí zpětně analyzuje: svůj vstup do KSČ, roli při Pražském jaru, politickou perzekuci, kurýrní práci, roční vězení i porevoluční aktivity včetně založení Genders Studies. Stranou nezůstalo ani její soukromí, které je, jak se ukazuje, často skrytou motivací významných rozhodnutí

Více než čtyřicet let stará nepublikovaná habilitační práce J. Šiklové je věnována dobově aktuálnímu fenoménu sociálněkritického studentského hnutí v západní Evropě a severní Americe, jehož relevance sice pominula, avšak alespoň v jisté míře se objevuje znovu v současných protestech proti "globálnímu kapitalismu". Kniha má tři části - autorčin úvod z hlediska dneška, vlastní rozsáhlý text a doslov Marka Skovajsy, který jednak text znovu "rekontextuje" a současně nabízí portrét Jiřiny Šiklové od let šedesátých až do dneška. Skovajsa kultivovaně a poučeně text v tomto ohledu doplňuje, aniž mu ubírá na jeho původní tvářnosti.

Obyvatelstvo stárne, silné populační ročníky odcházejí do penze, zatímco jejich rodiče stále žijí. Předpokládá se, že péči o stárnoucí rodiče převezmou dcery, což je vnímáno jako samozřejmost. Tyto ženy často postrádají potřebné znalosti a čelí psychickému tlaku. Jejich úsilí není oceněno, protože okolí to považuje za jejich povinnost, a obávají se, že by mohly být odsouzeny, pokud si stěžují na své obtíže. Kniha formou dopisů mezi dvěma ženami ve věku 60-65 let odhaluje traumata, s nimiž se bojí svěřit. Po odchodu do penze očekávají, že se budou věnovat svým zájmům a rodině, místo toho se však ocitají v roli pečovatelek svých matek. Nejprve se nechtějí přiznat k potížím a idealizují péči o matky. Postupně si v e-mailech sdělují každodenní problémy a frustrace. Obě ženy vyjadřují vztek na své nemocné matky a cítí se svázané péčí, což je vede k pocitům viny. Texty jsou obohaceny o odborné rady, citáty a informace o poradnách pro pečovatele, které zdůrazňují, že přiznat si potřebu odpočinku a uznání je normální. Kniha také zkoumá vztah matka-dcera z různých perspektiv, včetně etických otázek týkajících se umístění rodičů do sociálních ústavů.

Dopisy jsou sice adresovány mladým lidem, ale jsou určeny i lidem starým, tedy "babičkám". Cílevědomě ukazují na kontinuitu generací a snaží se vytvářet mezi nimi porozumění: aby mladí trochu chápali, jak uvažuje stará generace, a naopak, aby si staří uvědomovali, co se asi děje v mladých. Autorka babička píše přitom naprosto konkrétně (i když ze sociálně psychologického a sociologického hlediska) o nejrůznějších tématech: O tom, že i dnešní staří lidé byli kdysi mladí a měli podobné problémy jako dnešní mladí... O tom, že zamilovanost ještě není láska... O časopisech pro dívky... O tom, že zmatky dospívání prožívají taky kluci... O emancipaci a rovnosti muže a ženy... O vztahu k mamince i k otci, k sourozencům vlastním i nevlastním...O smyslu života a co to všechno znamená. Obrázky k textu nakreslila autorčina "nefiktivní" vnučka.