Eva Frantinová Pořadí knih

Sbírka poezie české renomované básnířky Evy Frantinové je dalším příspěvkem do její bohaté tvorby, který se opět vyznačuje charakteristickým rukopisem, zachycujícím proměny dnešního světa v rozmanitých podobách. Znepokojující motivy jsou v poezii Evy Frantinové zachyceny jako pomíjející "otisky dlaní v mořském písku", jako stopy na pláži, které spláchne přílivová vlna a nic po nich nezůstane. Básně putují sbírkou jako posmutnělé rozhovory, v nichž se zdá, že člověk je odsouzený k pláči a umírání, k rezignaci kvůli beznadějnosti světa, v němž marně hledá důstojné východisko z mizérie, ze společnosti, která postrádá prosté lidské city a v níž "jsme zkopírováni do mobilů".

Krátká skladba české básnířky evokuje citově vypjatou jízdu vlakem, při níž vyvstávají do popředí nejrůznější myšlenky i emocionální zastavení. Vše vlastně začíná jako obyčejný výsek ze všedního dne: protagonistka podnikne krátký výlet po železniční trati, jakousi "zapřenou jízdu" z vršovického nádraží, která jí přináší množství postřehů a dojmů, a to nejen o současném životě, jenž se projevuje především jemnou drobnokresbou zachycující tváře, typy i chování spolucestujících. Tato netradiční exkurze totiž autorce dovoluje i hrozivé ohlédnutí do minulosti, kdy se vagón náhle promění v dobytčák a před očima jí defilují tváře jejích předků, jedoucích do koncentračních táborů, "až na konečnou, tam, kde nic není". Stručný a výraznými básnickými prostředky napsaný příběh Evy Frantinové , nikoli náhodně se odehrávající "v šedi sychravých dnů, které každoročně postihují Čechy".

Kniha poezie současné české básnířky a prozaičky obsahuje v rychlém tempu psané básně, které podávají osobitou výpověď "o stavu světa" i dnešní kritické společenské situaci. Básně Evy Frantinové, komponovány ve výbušném stylu se stupňující akcelerací, jsou zamyšlením nad tím, jak "skřípe štěstí v polámané zemi", jak se mění povahy a charaktery lidí, jak těžce a obtížně se znovu hledají jistoty, místo nichž se dostavila skepse a traumatické rozčarování z bezduchosti času a doby. Ve verších hrají důraznou úlohu odkazy a parafráze na velikány české poezie (Nezval, Holan, Halas), některé básně dokonce velmi zdařile nabízejí variace názvů klasických literárních děl. Jsou tu ale zastoupeny i vzpomínky na rodinné příslušníky a v neposlední řadě je tu zobrazen nesnadný život v oparu karanténních vyhlášek a nařízení způsobených pandemií covidu-19.

Autorka - houslistka, básnířka a prozaička - nabízí čtenářům autobiografický kaleidoskop drobných textů. Nesouvislá autobiografická próza Frantinové je sledem impresí o životě, lidech, událostech a věcech. Jednotlivé střípky obsahují například vzpomínky na předky, črty o tvorbě, úvahy o každodenních (ne)obyčejnostech. Celý text lze považovat za doklad bohatého vnitřního světa spisovatelky i jejího talentu pamatovat si, poeticky vyjádřit a zaznamenat. Poslední strany knihy patří deníku autorčiných snů.

Antologie českých básnířek, které vstupovaly do literatury na konci 60. let 20. století a především v 70. letech 20. století. V doslovu ke knize Milan Blahynka píše: Psát doslov ke knížce jedinečných veršů je nesmysl non plus ultra. Nesmysl tím větší, čím jsou básně lepší. Nesmysl největší, když vzrušující básně jsou dílem žen. Do antologie byly zahrnuty verše Blanky Albrechtové, Jitky Badoučkové, Evy Brixy, Evy Frantinové, Evy Hrubé, Marcely Chmarové, Marie Kafkové, Jaroslavy Málkové-Eichackerové, Libuše Mikyskové-Semecké, Markéty Procházkové, Lydie Romanské, Marie Štemberkové a Yvety Tausingerové.

Básnická sbírka renomované autorky přináší verše z každodenního života, a přece plné nadčasové fantazie a zářivých metafor. Krásný dárek pro čtenáře v dobách, kdy se naše hmotařská společnost na hony vzdaluje nejen poezii, ale už i prozaické realitě.

Básnická sbírka Evy Frantinové. Klíčový význam pro tvorbu měl autorčin dědeček a (od r. 1957) pobyty u něj v Josefově Dole, ale i pozdější studium houslové hry na pražské státní konzervatoři. Časopisecky publikuje od r. 1975 (Tvorba, Literární měsíčník, Kmen, Host, Obrys-Kmen, Salon Práva, rozhlas, Viola), od r. 1979 knižně, kdy debutovala v nakladatelství Mladá Fronta básnickou sbírkou Noci bez krajnic. Do r. 1990 se věnovala převážně poezii, posledních deset let píše básnickou prózu. Za básnickou sbírku Vzkaz bosé stopy jí byla Masarykovou akademií umění udělena Cena K. H. Máchy. Ve slovníku Literatura s hvězdou Davidovou (Votobia) je zastoupena samostatným heslem. Žije v Praze.