Eva Frantinová Knihy

Básnická próza zachycuje střípky dojmů a životních prožitků, jež skládá autorka do alegorické básnické mozaiky. Ve své poetické próze vyjadřuje autorka smutek nad konzumní společností a lítost nad lidmi, zahnanými povinnostmi do kouta, lidmi bez fantazie, zahlcené moderními přístroji, bez vztahu k přírodě a poezii. Jde o knihu čirých literárních samomluv, promítnutých do podoby meditativních prozaických vyznání.

Antologie českých básnířek, které vstupovaly do literatury na konci 60. let 20. století a především v 70. letech 20. století. V doslovu ke knize Milan Blahynka píše: Psát doslov ke knížce jedinečných veršů je nesmysl non plus ultra. Nesmysl tím větší, čím jsou básně lepší. Nesmysl největší, když vzrušující básně jsou dílem žen. Do antologie byly zahrnuty verše Blanky Albrechtové, Jitky Badoučkové, Evy Brixy, Evy Frantinové, Evy Hrubé, Marcely Chmarové, Marie Kafkové, Jaroslavy Málkové-Eichackerové, Libuše Mikyskové-Semecké, Markéty Procházkové, Lydie Romanské, Marie Štemberkové a Yvety Tausingerové.

V kontextu autorčina díla, (a bez nadsázky lze dodat, že i v kontextu českého písemnictví,) představuje kniha Prstem po mapě těla zcela výjimečný literární počin. Její erotické básně v próze zaujmou nespoutanou imaginací kontrastující s bravurním využitím možností jazyka; spojením lyrického nazíraní skutečnosti s až brutálně otevřeným pohledem na intimní sféru. Je to výpověď nezvyklá už samotným faktem, že přichází právě od ženy-autorky. Cosi obdobného zatím známe snad jen z několika (dnes téměř kultovních) básní Jany Krejcarové, jejíž texty měly ovšem spíše epigramatický ráz. Po půlstoletí je zde znovu práce, která se může stát - a jistě i stane - skutečnou literární událostí. Druhé, opravené vydání.

Sbírka poezie české renomované básnířky Evy Frantinové je dalším příspěvkem do její bohaté tvorby, který se opět vyznačuje charakteristickým rukopisem, zachycujícím proměny dnešního světa v rozmanitých podobách. Znepokojující motivy jsou v poezii Evy Frantinové zachyceny jako pomíjející "otisky dlaní v mořském písku", jako stopy na pláži, které spláchne přílivová vlna a nic po nich nezůstane. Básně putují sbírkou jako posmutnělé rozhovory, v nichž se zdá, že člověk je odsouzený k pláči a umírání, k rezignaci kvůli beznadějnosti světa, v němž marně hledá důstojné východisko z mizérie, ze společnosti, která postrádá prosté lidské city a v níž "jsme zkopírováni do mobilů".

Krátká skladba české básnířky evokuje citově vypjatou jízdu vlakem, při níž vyvstávají do popředí nejrůznější myšlenky i emocionální zastavení. Vše vlastně začíná jako obyčejný výsek ze všedního dne: protagonistka podnikne krátký výlet po železniční trati, jakousi "zapřenou jízdu" z vršovického nádraží, která jí přináší množství postřehů a dojmů, a to nejen o současném životě, jenž se projevuje především jemnou drobnokresbou zachycující tváře, typy i chování spolucestujících. Tato netradiční exkurze totiž autorce dovoluje i hrozivé ohlédnutí do minulosti, kdy se vagón náhle promění v dobytčák a před očima jí defilují tváře jejích předků, jedoucích do koncentračních táborů, "až na konečnou, tam, kde nic není". Stručný a výraznými básnickými prostředky napsaný příběh Evy Frantinové , nikoli náhodně se odehrávající "v šedi sychravých dnů, které každoročně postihují Čechy".

Třicet sedm reflexivních básní v próze od současné české autorky. Autorka se nebojí pustit čtenáře do intimních zákoutí své duše. Touží se s nimi rozdělit o všechny své pocity vyvolané toulkami Prahou a izraelskými městy, které v ní postupně evokují vzpomínky na nejrůznější lidi a události. Jazyk, který používá, je košatý, nápaditý, plný básnických metafor. Eva Frantinová si už okruh svých čtenářů dokázala najít a touto knihou je určitě nezarmoutí.

Básnická sbírka Evy Frantinové. Klíčový význam pro tvorbu měl autorčin dědeček a (od r. 1957) pobyty u něj v Josefově Dole, ale i pozdější studium houslové hry na pražské státní konzervatoři. Časopisecky publikuje od r. 1975 (Tvorba, Literární měsíčník, Kmen, Host, Obrys-Kmen, Salon Práva, rozhlas, Viola), od r. 1979 knižně, kdy debutovala v nakladatelství Mladá Fronta básnickou sbírkou Noci bez krajnic. Do r. 1990 se věnovala převážně poezii, posledních deset let píše básnickou prózu. Za básnickou sbírku Vzkaz bosé stopy jí byla Masarykovou akademií umění udělena Cena K. H. Máchy. Ve slovníku Literatura s hvězdou Davidovou (Votobia) je zastoupena samostatným heslem. Žije v Praze.