Per Olov Enquist
23. září 1934 – 25. duben 2020
Per Olov Enquist, známý jako P. O. Enquist, byl jedním z nejznámějších švédských autorů na mezinárodní scéně. Jeho díla, zahrnující romány i divadelní hry, se vyznačují chronicky pesimistickým pohledem na svět a zkoumají omezení kladená na životy postav pietistickým způsobem života. Po studiu historie literatury na Uppsalsské univerzitě pracoval jako novinář a televizní moderátor, čímž se stal vlivnou postavou švédské literární scény. Jeho psaní se vyznačuje hlubokým zkoumáním lidské psychiky a společenských tlaků, což mu zajistilo mezinárodní uznání.
Per Olov Enquist (* 23. září 1934 Hjoggböle, Švédsko), je švédský spisovatel, překladatel, dramatik, filmový scenárista a literární kritik.
Enquist vyrůstal ve Västerbottenu. Jeho matka Maja Lindgren (1903–1992) byla učitelkou na základní škole, otec Elof Enqvist (1903–1935) zemřel dříve než Per Olof dovršil jeden rok. V padesátých letech se Enquist angažoval v atletice, obzvláště ve skoku do výšky. Po promoci na univerzitě v Uppsale, kde studoval literární vědu, pracoval v letech 1965-1976 jako kulturní kritik v denících Svenska Dagbladet a Expressen i jako televizní moderátor. Po nějakou dobu žil v Kodani, v letech 1970-1971 v západním Berlíně a v roce 1973 v Los Angeles, kde působil jako profesor na Kalifornské univerzitě.
V roce 1961 debutoval dílem Křišťálové oko, ale významnější se stal až jeho román z roku 1964 Magnetizérova pátá zima. Mezinárodní průlom dosáhl reportážním románem Legionáři, který byl přeložen do několika jazyků a zfilmován Johanem Bergenstråhlem pod názvem Baltutlämningen. Enquist také psal pro filmové a televizní společnosti, například rukopisy Strindberg-život nebo filmové scénáře Il Capitano a Hamsun. Jako dramatik mimo jiné spolupracoval s Ingmarem Bergmanem v Královském dramatickém divadle na hře Obrázkáři.
Enquistova tvorba se potýká s problémem pravdy ve věcech etiky a metodologie, kde ústřední roli hraje napětí mezi subjektivismem, relativitou, absolutnem a (des)iluzí. Je pro ni příkladná narativní často experimentální forma, která byla nejpronikavější začátkem 60. let, a kterou v Magnetizérově páté zimě uvedl přimícháním deníkových poznámek do vyprávění. Několik děl pojednává o skutečných osobách a událostech jako například román Kniha o Blanche a Marii, jenž pojednává o Blanche Wittmanové, někdejší pacientce a milence pařížského profesora Jeana Martina Charcota a Marie Curie-Sklodowské, u níž Blanche dělala asistentku.
Po dvě desetiletí se Enquist co by novinář vracel v podobě knižních recenzí a vlastních pozorování k tématu vyšetřování vraždy Olofa Palmeho. Tento námět také v roce 1992 zpracoval v prosaické formě ve sbírce esejů Kartritarna.
Roku 1997 získal Literární cenu Selmy Lagerlöfové.