Rudolf Sloboda Pořadí knih

Román Podzim (Jeseň) je volným pokračováním nejúspěšnějšího Slobodova díla – románu Krev – a zároveň poslední knihou, která vyšla za autorova života. Na jejích stránkách se spisovatel opět stává hlavní postavou svého textu, jen místo Hospodáře přichází Děda, muž ani ne tak starý, jako spíš unavený konáním každodenní lopoty – řemesla žít. Za humny plyne řeka Morava, střídají se parna a bouře léta 1993. Sledujeme scény z běžného dědova života, jeho práci na dvorku i na divadelní hře, prostřihy do minulosti, interakce se ženou, dcerou a vnučkou, komická nedorozumění se sousedy. Dumáme nad dědovými rozbory biblických témat, soudy o veřejném životě, stárnutí a nemožnosti lásky. Dědovy věty jsou prodchnuté hořkostí a kverulantstvím, věčně se hádá (sám se sebou) o smysl existence. V tom spočívá dar, který si odnášíme ze setkání se Slobodovým textem: stáváme se svědky vypjatého úsilí žít a psát čestně a autenticky.

Publikace se zaměřuje na život a dílo Josefa Ondřeje Lindauera (1784-1850), třetího českobudějovického biskupa v letech 1846-1850. Navazuje na odborné studie jeho předchůdců Jana Prokopu Schaaffgotsche a Arnošta Konstantinu Růžičku. Kniha zachycuje dvě etapy Lindauerova života: období před jeho biskupským jmenováním (do roku 1845) a jeho biskupské působení (1846-1850). Až do šedesátky žil Lindauer běžným životem duchovního. Díky svým schopnostem a úspěšné práci v českobudějovické diecézi a pražské arcidiecézi se stal členem pražské metropolitní kapituly a radou zemského gubernia pro duchovenské záležitosti. Tyto pozice mu přinesly cenné zkušenosti a vztahy, které sehrály klíčovou roli v jeho biskupském jmenování. I když jeho biskupské období trvalo necelých pět let, bylo intenzivní a plné událostí. Zaměřil se na zefektivnění duchovní správy, pravidelné vizitace a formaci budoucích kněží. Aktivně se podílel na společenském dění v biskupském sídelním městě a v letech 1848-1850 se zapojil do změn ve vztazích církve a státu, účastnil se jednání v Kroměříži a Vídni. Jeho nejvýznamnějšími aktivitami byla péče o potřebné, které se věnoval s velkým nasazením, což se stalo klíčovou součástí jeho odkazu.

Kniha navazuje na řadu autorů – především historiků a teologů, kteří se tématem prvního vatikánského koncilu v různých souvislostech zabývali a zabývají již téměř půldruhého století. Jejím záměrem je spojit velké téma všeobecného církevního koncilu s lokálními dějinami, respektive s děním v Českých Budějovicích v době příprav, trvání a krátce po přerušení sněmu. Pohybuje se tedy ve dvou kontextech: prvním je světová událost koncilu, druhým krajské a zároveň biskupské sídelní město. Tím, co tyto dva kontexty propojuje, je jednak osobnost českobudějovického biskupa a zároveň osobního účastníka koncilu Jana Valeriána Jirsíka stojícího názorově na straně sněmovní menšiny, a dále reflexe koncilního dění v místním dobovém tisku. Jak Jirsíka s jeho tehdy vydávanými pastýřskými listy, tak i dobový tisk reprezentovaný pravidelně vycházejícími českobudějovickými českými i německými novinami, lze označit za tvůrce veřejného mínění, díky nimž se informace o významu koncilu a koncilním dění dostávaly do povědomí tehdejších obyvatel města, žijících ve specifické nábožensko-společensko-kulturní situaci poznamenané především národnostními, ale také mezi-konfesními spory. Právě díky novinám je možné sledovat také dopad kontroverzí spojených s vyhlášením dogmat o papežské neomylnosti a papežském primátu v převážně katolickém městě. (první vatikánský koncil, Jan Valerián Jirsík a České Budějovice v letech 1869-1870)

Román Krev jsem psal rychle. Neměl jsem žádný přesný plán. Snažil jsem se popsat duševní stav úředníka, kulturního pracovníka, který po listopadu 1989 zjistil, že je odepsaný, odstavený; jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu, ale také v poznání, že se stal starcem. Nejprve ho samotné zestárnutí začne zajímat, má k němu takový zvláštní vztah. Je pro něho důvodem, aby byl naštvaný na mladé lidi, i na příbuzné, kteří ještě nejsou na jeho platformě. Pochopí, že jeho vztahy se ženami byly nedorozuměními, a má radost, že sex už ho navždy vysvobodil ze svých ostnů. Přehodnocuje také pracovní stránku svého života. Byl ideologem a nemůže se smířit s pocitem, že dělal nějaké chyby. Komunistický režim považoval za normální, stabilní, nevyvratitelný. Nová doba, jaro 1990, zaútočí na jeho iluze a starý pán přeci jen zapochybuje, a i to jen částečně, o svém životě a zaměstnání, kde jeho povinností, ale i radostí bylo budování slovenské kultury. Neměl nejmenší pochybnosti o tom, že naše kultura je v pořádku, nechápal, k čemu nám revoluce byla. Tyto tíživé úlohy jsou v románu propleteny – aspoň jsem se o to snažil – „lyrickými“ pasážemi, příjemnými sny, vzpomínkami na dětství. Ale pochybnosti jako rakovina hlodají kdysi silného muže. Rudolf Sloboda

Malé příběhy malého chlapce, který vidí svět svérázně dětským způsobem a také dětsky mudrlantsky reaguje na všelijaká každodenní dobrodružství - proč je třeba, aby měly šachy pravidla, proč si nesmím hrát s cizím psem, proč zvířata nemluví, proč jsou mořští živočichové stejně důležití jako egyptští králové? Knížka je určena pro čtenáře předškolního až raně školního věku, ale potěší i rodiče.

Kniha je súhrnom krátkych esejistických postrehov, zamyslení, úvah, kritík a pochvál mnohých prečítaných kníh pôvodnej slovenskej aj prekladovej literatúry. Tieto poznámky "akoby na okraj prečítaného" približujú Slobodov priamočiary a autentický spôsob myslenia a poukazujú na tri hlavné zdroje spisovateľovho záujmu: filozofiu, náboženské myslenie a beletriu

Kniha Kříž pod rudou hvězdou se zabývá problematikou života církví v bývalém Československu za časů komunistické totality. Jejími autory jsou čeští a slovenští historici. Kniha je jedním z výstupů projektu Grantové agentury České republiky (GAČR) reg. č. 409/07/0475 Katolická církev na jihu Čech ve světle archivních dokumentů let 1949 – 1976. Na knize se autorsky podíleli Václav Rameš, Robert Letz, Rudolf Svoboda, Peter Šturák, Jaroslav Coranič, Kamila Veverková, Hynek Šmerda, Jan Kafka, Radomír Malý, Viliam Judák, Vlastimil Kročil, Martin Weis a Peter Zubko.

Psychologický román slovenského autora, v němž hlavní hrdinka Uršula v niterných záznamech odhaluje svá nejintimnější přání, svůj "tajný život". Uršula řeší značně problematické vztahy k lidem ze svého nejbližšího okolí. Potýká se s vlastní nejistotou a zklamáním z věčně nezodpovězených otázek, kterými se ustavičně trápí. Život si navíc komplikuje i díky vztahu k Marcelovi, dospívajícímu chlapci, mladšímu o více než dvacet let. I když se hlavní hrdinka ve svých myšlenkách a skutcích pokouší o nalezení nové naděje, stále hledá své druhé božské já, její život má tragické vyústění.

Autobiograficky podbarvený román předního slovenského spisovatele seznamuje českého čtenáře nejen s klíčovými událostmi soukromého života, ale i jeho názory na poměry v totalitní ČSR. Slobodův román Láska, vzniklý na základě osobních zápisků a bezprostředních reflexí, se k českému čtenáři dostává téměř po více než třiceti letech v překladu J. A. Pitínského. Text s původním názvem Pamäti vrátili autorovi z nakladatelství Smena jako nevhodný k vydání v roce 1974 a Sloboda ho chtěl zničit. Nakonec ho věnoval své polské přítelkyni Ewě Huncové, která se zasloužila o jeho vydán

Filmografie nejznámějšího představitele kovbojů Johna Waynea.