Marieke van Laake Knihy

Ve druhém dílu tetralogie italské autorky Eleny Ferrante je přesvědčivě zachyceno období mládí Eleny a Lily a jejich objevování sexuality. Tento proces se odehrává v historickém kontextu šedesátých let, kdy se Itálie probouzí po letech fašismu a války. Země zažívá hospodářský rozvoj a iluze blahobytu, ale také sexuální revoluci a sociální nepokoje. Příběh se soustředí na výzvy, jimž čelí "geniální" dívky toužící po lásce v patriarchálním světě neapolských mužů, pro které milovat znamená vlastnit. Elena a Lila prožívají horké léto na Ischii, které přináší vášeň a bolest, s nimiž se vyrovnávají prostřednictvím psaní. Psaní se stává jejich terapií a způsobem, jak hledat řád v chaosu. Tento příběh o ženském přátelství a sebereflexi zaujme čtenáře svou hloubkou a intenzitou, odhaluje složitosti vztahů a touhy, které formují životy obou hrdinek.

Po zlatých šedesátých letech přišla jako drsné procitnutí ze snu „olověná“ léta sedmdesátá, kdy se v Itálii přihlásí o slovo pravicový i levicový extremismus. Tato doba se podepisuje i na osudech Eleny a Lily, nyní už dospělých žen. Opět se objevuje leitmotiv vzájemného ovlivňování osudů obou protagonistek. Předmětem jejich soupeření už není „genialita“, ale muž. Elena a Lila se na dlouho ztratí jedna druhé z očí a stanou se jen „střípky hlasů“ při občasných telefonních rozhovorech. Za příběhem jejich přátelství se ale dále otáčí kaleidoskop životů obyvatel jejich čtvrti, propletenec lásek, křivd, nevraživosti, žárlivosti, věrnosti i zrady.

Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí. Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa „před Elenou a Lilou“. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém „spojených nádob“, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí.

Nel 1936 i falangisti fucilano Garcìa Lorca, Gide torna dal suo viaggio in Unione Sovietica, Hitler e Mussolini stabiliscono l'Asse Roma-Berlino, Céline consegna all'editore Denoël un rovente libello intitolato Mea culpa, a Milano muore la madre di Carlo Emilio Gadda. E anche la Parigi geometrica di Haussmann sembra pronta ad arrendersi a un destino di catastrofe. Solo i passages, in questo romanzo fantastico di Michele Mari, rimescolano i tempi storici facendo incontrare i vivi e i morti in un sottomondo onirico carico di reminiscenze e di premonizioni. Ci sono luoghi e tempi, nella Storia, in cui tutto si sfiora: il gioco doloroso e affascinante di questo libro è fermarsi sul crocevia, e provare a dar vita alle parole mai dette, alle più insospettabili affinità. Far dialogare il nano di Auto da fé con Louis Renault, la bambola di Alma Mahler amata da Kokoschka con gli scrittori morti suicidi, Lindbergh con il dottor Caligari, la nascita della modernità con il demone che la divora...

In deze roman komen drie mensen aan het woord die zwaar door het leven zijn getekend. Zij blikken terug op de cruciale gebeurtenissen in hun bestaan. Zij worstelen met liefde die omslaat in haat, met destructieve gevoelens en angst, en met de vraag of hemel en hel bestaan. Hun ervaringen laten zien hoe duister het leven kan zijn, maar ook hoe die donkere kant uitzicht biedt op iets nieuws en hoe het geloof in de liefde de mens in staat stelt boven zijn beperkingen uit te groeien. Susanna Tamaro bezit de gave om aangrijpende gebeurtenissen zuiver en beknopt weer te geven. Haar kristalheldere stijl maakt van Antwoord mij een dwingende roman over lijden en verlossing, die direct doordringt tot het hart van de lezer.

J'arrive devant la porte cochère et ma vie défile. Mon ventre se tord et mes jambes vacillent sur mes talons. Je ne peux plus avancer. Tout d'un coup, j'ai très froid ou très chaud. En fait, je ne sais pas. Je pense à mon bébé, mon amour, ma raison de respirer. Je revois son regard quand je l'ai laissé entre les bras de cette baby-sitter qu'il ne connaît pas très bien. Où suis-je ? Que fais-je là, épilée, parfumée, juchée sur neuf centimètres d'escarpins noirs, pointus, affublée d'un porte-jarretelles inconfortable et d'un string qui me cisaille ? J'ai mal au ventre. J'envisage de repartir, de courir retrouver mon fils adoré, de le serrer dans mes bras, de lui dire combien je l'aime, combien je lui serai toujours fidèle, que ma vie lui est consacrée. Et je compose le code de l'immeuble. Il est devant moi. Il m'attendait. Ne me dit pas bonjour. Juste m'embrasse sur la joue droite et passe une main derrière mes épaules en m'entraînant à l'intérieur. Elodie, trente ans, est avocate. Un jour, dans une cour d'assises, le regard d'un homme, irrésistible et diabolique, va bouleverser sa vie. Avec ce premier roman sensuel, envoûtant, poignant, Marthe Blau dit les vertiges de l'emprise.