Marián Gazdík Knihy

Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My a Orwellovým románem 1984 jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem.“ O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší“ – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností. Vydání třetí, v nakladatelství Maťa první.

Mae Hollandová získala práci v Circlu, nejsilnější internetové společnosti na světě, a nemůže uvěřit svému štěstí. Otevřely se jí tím nejen dveře do světa milých a pracovitých lidí, ale i sportovních klubů, skvělých restaurací a luxusu. Zaměstnanci Circlu používají nejmodernější technické vymoženosti, nosí nejkvalitnější oblečení, stojí u zrodu nových trendů a dokážou svými nápady a oddaností obrátit běh světových událostí k lepšímu. Navíc ve všech situacích drží pospolu a o každém svém kroku se informují na sociálních sítích. Mae tak víří v kruhu pracovních povinností, virtuálního přátelství, rostoucí sebedůvěry a stále větší zodpovědnosti a ani si nevšimne, jak se vzdaluje běžnému kontaktu s rodiči a přáteli… Opravdu chceme jeden o druhém vědět všechno, nebo je to na škodu? Máme ve světě sdílení informací ještě právo na tajemství a soukromí?

Jak už jsme u Juliana Barnese zvyklí, v jeho textech se elegantně propojuje román a esej. V tomto prozaickém díle jde o přátelský vztah mezi neúspěšným hercem a starší učitelkou Elizabeth Finchovou, která mu po své smrti zanechá knihovnu i poněkud záhadné osobní zápisky. Esejistická část se týká života Juliana Apostaty, římského císaře, který se pokusil zvrátit křesťanský vývoj své říše. Jakkoli pro Elizabeth Finchovou platí to, co pro předcházející autorova díla, dost možná je román jeho nejhlubším i nejradikálnějším textem, pokud jde o úvahy o historii a křesťanství či o koncepci alternativních dějin. Navíc jde o román vysoce aktuální, neboť v sobě odráží pochybnosti a roztříštěnost současného světa.