Jakub Novosad Knihy

Román Hypofýza v exilu je zajímavý jak obsahem, tak formou. Ve vyprávění hlavní hrdinky Mii se prolínají tři vzájemně provázaná témata – šokující prožitek války v Jugoslávii, uprchlická zkušenost a komplikované snahy o početí dítěte. Českému čtenáři nabízí Sofija Kordić důvěrně známé prostředí Prahy 90. let s jeho klubovou scénou, nadšením z dříve nedostupných kulturních zážitků (jako byl třeba koncert Pink Floyd na Strahově v r. 1994), ale i projevy nesnášenlivosti a xenofobie, ať už jde o silácké projevy skinheadů nebo pohled svrchu na „Jugoše“. Formálně i obsahově pak románu dodávají na zajímavosti dopisy Miiných kamarádek z Anglie, Izraele a Bělehradu, jež plní hned několik funkcí – jednak zprostředkovávají širší pohled na situaci v Jugoslávii i její vnímání ve zbytku světa, jednak si díky nim čtenář snáze dokáže představit, jaké to je, když se člověku rozpadne svět i se všemi mezilidskými vazbami. Miguel

Román rekonstruuje přátelství dvou bosenských žen, které byly od mala nerozlučné, než se mezi nimi všechno bolestně pokazilo. Už dvanáct let se neviděly, když Saře žijící nyní v Dublinu zavolá bývalá kamarádka Lejla s prosbou, aby ji z Mostaru odvezla do Vídně. Je tam prý její od války nezvěstný bratr Armin. Během dlouhé jízdy napříč Balkánem k sobě znovu hledají cestu. Návrat domů vyplaví dlouho potlačované vzpomínky na dětství a dospívání ve válkou poznamenané zemi. Sara se nečekaně propadne do krajiny, v níž se osobní vzpomínky a prožitky prolínají s poválečnou balkánskou realitou. Kniha, v níž se zrcadlí inspirace Alenkou v říši divů, ale i Conradovým Srdcem temnoty, působivě ukazuje, že i sdílená realita může být dvěma různými lidmi vnímána úplně jinak a co to pro mezilidské vztahy znamená.

Rajko Grlić je významný chorvatský filmový režisér, který v roce 1971 dokončil studia režie na pražské FAMU. Spolu s ním absolvovali i další významní jugoslávští režiséři, kteří se zapsali do historie světového filmu. Grlićovy filmy se vyznačují silným režisérským rukopisem a pečlivou stylizací, zaměřují se na události, které formují svět. Úspěšně se prezentují na festivalech. Kniha Neodvyprávěné příběhy funguje jako „imaginární lexikon filmových výrazů“, uspořádaný abecedně. Grlić v krátkých příbězích vypráví o svém filmovém životě, vztazích a událostech, které ho obklopovaly. Čtenář se dostává do světa filmu, filmových hvězd, režisérů a herců, a zažívá festivaly v Pule, Motovunu, Cannes či Praze na FAMU. Kniha je prostoupena „filmovou dimenzí“ a Grlić ji vnímá jako prezentaci svých stop v filmovém životě, po letech skrývání za svými filmovými hrdiny. Je inspirativní pro mladé filmaře a odborníky, doplňuje pohled na významnou osobnost z generace jugoslávských režisérů, kteří studovali na FAMU. Tato ojedinělá výpověď představuje Grliće jako filmaře a člověka s vlastním postojem k životu a jeho dílu.