Jakub Novosad Pořadí knih

Rajko Grlić je jeden z nejvýznamnějších chorvatských filmových režisérů. V roce 1971 ukončil studia režie na pražské FAMU. Společně s ním v tom čase absolvovala pražská filmová studia celá plejáda skvělých jugoslávských režisérů ­ – Goran Paskaljević, Srdjan Karanović, Lordan Zafranović nebo Goran Marković. Všichni se významně zapsali svými filmy do historie světového filmu. Filmy Rajka Grliće se vyznačují silným režisérským rukopisem a pečlivou stylizací. Grlić se ve svých filmech zaměřuje na události, které se výrazně podílejí na proměně světa. Jeho filmy jsou s úspěchem uváděny na festivalech. Kniha Neodvyprávěné příběhy je jakýmsi „imaginárním lexikonem filmových výrazů“. Lexikon je sestaven podle písmen abecedy. Grlić v krátkých příbězích nezvyklým způsobem vypráví svůj filmový život na základě širšího okruhu událostí a lidí, kteří se v nich pohybovali. Grlić nabízí čtenáři zaznamenané vzpomínky, z nichž některé jsou zjevně důležité, některé zdánlivě nedůležité, ale vždy jsou spojeny s jeho vztahy s filmem. Přivádí nás do světa filmu a světových filmových hvězd, režisérů, herců. Vypráví příběh filmových festivalů v Pule nebo Motovunu, který založil. S „příběhy“ se octneme na festivalu v Cannes, v Praze na FAMU nebo na setkání s Titem. Celou knihou je prodchnuta „filmová dimenze“. Grlić sám o své knize říká, že „stopy jeho filmového života se vznášejí“, a tak se je rozhodl představit veřejnosti poté, co dospěl k závěru, že „se celý život skrýval za své filmové hrdiny“. Kniha je inspirativní pro mladé filmaře a filmové odborníky. Doplňuje pohled na další vyznamnou filmařskou osobnost z generace režisérů z Jugoslávie, kteří vystudovali FAMU na konci šedesátych let. Je ojedinělou vypovědí, která specifickym způsobem představuje Rajka Grliće jako filmaře a člověka, ktery má vlastní postoj k životu i k tomu, co vytvořil.

Román rekonstruuje přátelství dvou bosenských žen, které byly od mala nerozlučné, než se mezi nimi všechno bolestně pokazilo. Už dvanáct let se neviděly, když Saře žijící nyní v Dublinu zavolá bývalá kamarádka Lejla s prosbou, aby ji z Mostaru odvezla do Vídně. Je tam prý její od války nezvěstný bratr Armin. Během dlouhé jízdy napříč Balkánem k sobě znovu hledají cestu. Návrat domů vyplaví dlouho potlačované vzpomínky na dětství a dospívání ve válkou poznamenané zemi. Sara se nečekaně propadne do krajiny, v níž se osobní vzpomínky a prožitky prolínají s poválečnou balkánskou realitou. Kniha, v níž se zrcadlí inspirace Alenkou v říši divů, ale i Conradovým Srdcem temnoty, působivě ukazuje, že i sdílená realita může být dvěma různými lidmi vnímána úplně jinak a co to pro mezilidské vztahy znamená.

Román Hypofýza v exilu je zajímavý jak obsahem, tak formou. Ve vyprávění hlavní hrdinky Mii se prolínají tři vzájemně provázaná témata – šokující prožitek války v Jugoslávii, uprchlická zkušenost a komplikované snahy o početí dítěte. Českému čtenáři nabízí Sofija Kordić důvěrně známé prostředí Prahy 90. let s jeho klubovou scénou, nadšením z dříve nedostupných kulturních zážitků (jako byl třeba koncert Pink Floyd na Strahově v r. 1994), ale i projevy nesnášenlivosti a xenofobie, ať už jde o silácké projevy skinheadů nebo pohled svrchu na „Jugoše“. Formálně i obsahově pak románu dodávají na zajímavosti dopisy Miiných kamarádek z Anglie, Izraele a Bělehradu, jež plní hned několik funkcí – jednak zprostředkovávají širší pohled na situaci v Jugoslávii i její vnímání ve zbytku světa, jednak si díky nim čtenář snáze dokáže představit, jaké to je, když se člověku rozpadne svět i se všemi mezilidskými vazbami. Miguel