Albína Dratvová

Původně Běla D. – Po ukončení Státního ženského učitelského ústavu v Praze (1911) maturovala po soukromé přípravě na pražském Akademickém gymnáziu (1913). V l. 1913–17 studovala na UK filozofii a matematiku; PhDr. 1918 (latinskou dizertaci o Descartově etice obhájila u prof. F. Krejčího a prof. F. Čády). V l. 1919–27 působila jako gymnaziální profesorka. Zájem o teorii a metodiku středoškolské výuky filozofie ji vedl nejen k psaní středoškolských učebnic, ale (v červenci 1927) i k nástupu na pedagogické oddělení Ministerstva školství a národní osvěty. V červenci 1932 se habilitovala z filozofie přírodních věd a jako soukromá docentka začala přednášet na PřF UK (tu byla vedena až do r. 1949). Z ministerstva školství odešla do důchodu na vlastní žádost hned po německé okupaci ČSR. V l. 1941–47 byla členkou redakce ČM. Po válce byla činná v rámci Jednoty filozofické (její historii vylíčila ve studii otištěné ve FČ 1966). Jako většina někdejších středoškolských profesorek zůstala neprovdána. Když musela opustit svůj „mansardní byt vysoko nad Riegrovými sady s vyhlídkou na Hradčany“ (J. Popelová), strávila poslední léta života v terezínském domově důchodců.

Zřejmě vlivem F. Krejčího, který kladl důraz na roli psychologie v rámci „filozofických disciplín“, je téma jejích prvních publikací psychologické – problém povahy a fungování podvědomí. Rovněž v pozdějších učebnicích filozofie uváděla jejich látku psychologií, jako oborem i studentům nejbližším. Základní oblastí jejího zájmu se stala filozofie přírodních věd, popř. „filozofická stránka přírodovědeckého poznání“. Tu začala monografiemi o kauzalitě (předmětu „buď naprosté víry v pravidelnou souvislost přírodního dění, nebo naopak skeptické nevíry“), aplikabilitě matematiky a o Planckově filozofii (s důrazem na Planckův pokus udržet kategorii kauzality proti jejím soudobým odmítavým kritikám). Na konci 30. let tato svá studia shrnula v knize Filosofie a přírodovědecké poznání, která už zůstala jejím chéf d'oeuvrem. Jde v jádře zase o „učebnici“: tak soustavně, přehledně a se snahou o jasnost, s historickými exkurzy, probírá otázky, které v této oblasti přicházejí v úvahu. Látku knihy D. rozdělila do kapitol Filozofie a přírodní vědy, Přírodovědecké poznání (dále PP), Psychologická, sociologická a etická analýza PP, Logická analýza PP (Metodologie, Kritika), Noetická analýza PP, Metafyzická analýza PP (Hypotéza, Teorie), Přírodovědecké názory světové. D. chce v knize doložit, že filozofie má na přírodovědeckém poznání svůj podíl, že přírodovědcům „dává mnoho podnětů, které jsou tušením lepšího poznání přírody, a že přírodní vědy podávají k nim jen částečná ověření a že při tom jsou řízeny metodami, k jejichž vypracování bylo potřebí značné práce filozofické“. V té souvislosti D. připomíná také přední osobnosti z historie i současnosti přírodních věd, především fyziky. – D. patřila v české meziválečné filozofii k tehdejší „protipozitivistické opozici“: Metafyziku nejen pokládala za možnou, ale viděla v ní samo jádro filozofování, které výsledky svého uvažování o povaze skutečnosti vyjadřuje v kategoriích jako realita, objekt, subjekt, substance, kauzalita, finalita. To jí však nebránilo, aby s porozuměním nesledovala vývoj moderního pozitivismu a novopozitivismu (psala např. o Machově filozofii, Neurathově fyzikalismu, Carnapově logické výstavbě světa). Náleží k autorům, kteří u nás objektivními informacemi upozorňovali na vyšší vývojové fáze pozitivismu a na jejich filozofický přínos. – Na počátku 40. let se v práci Smutek vzdělanců zamýšlela nad tím, proč velcí myslitelé mají ve svých tvářích vepsánu nejen vážnost, ale často i smutek. Důvod pro to viděla – vedle uvědomování si relativnosti všeho lidského poznání – také v jejich filozofickém pesimismu spjatém s předpokladem chmurné budoucnosti lidstva: „Za to, že chce tvořivý muž odloudit Bohu tajemství života a smrti, pyká daleko trpčeji než prostý muž, byť se prostý muž velmi mnoho napracoval pro uhájení života.“ Ve studii Duše ženy (dělící ženy na „pykničky“, organizátorky a ženy tvořivé) se zabývá ženským konfliktem „povolání – rodina“, aby se odtud dostala k otázce smyslu lidského života vůbec. Své reflexe nad některými aktuálními otázkami individuálního a společenského života vyjádřila i v několika dalších eticky laděných publikacích.