Antonín Procházka Knihy

Formou zápisků podané zážitky mladé ženy z doby protektorátních úzkostí a starostí.

Básnická sbírka jejímž tématem je stárnutí žen. Svoji pozornost postupně věnuje oslavě jednotlivým částem ženského těla. VII. vydání. S touto sbírkou souvisí i pozdější báseň Mladé ženy, která opěvuje krásu mladých žen. Podobně jako u Starých žen se věnuje jednotlivým částem ženského těla.

Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.

Knížka od samotného prvního vydání v roce 1894 patří do zlatého fondu české literatury a její znalost patří k základnímu vzdělání. Jirásek tu sebral a beletristicky zpracoval nejznámější české pověsti. Soubor pověstí o praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, Bivojovi, Horymírovi včetně novějších pověsti o Žižkovi, Kozinovi, Jánošíkovi. Jirásek čerpal pro své populární dílo pro mládež z Kosmase, Dali­mila, Václava Hájka z Libočan.

Prostřednictvím hlavního hrdiny Svatopluk Čech satiricky kritizoval typické vlastnosti a chování bohatších pražských měšťanů sedmdesátých a osmdesátých let 19. století. V Matěji Broučkovi byla vytvořena typická postava zobrazující tělesné i povahové vlastnosti mnoha podobných skutečných jedinců, lidí, kterým klesá jejich národnostní uvědomění, nemají žádné pevné zásady a pro okamžitý osobní prospěch jsou ochotni udělat cokoli, čehokoli se zříci i k čemukoli se přihlásit. Matěj Brouček se rád dobře nají, napije, rád užívá svých peněz získaných od nájemníků svého domu a přitom sám nepracuje, ani se nijak nezajímá o život lidí ve svém okolí. Svůj volný čas tráví vysedáváním po hospodách a vedením nekonečných řečí s jemu podobnými lidmi. V povídce silně zaznívá i kritika sociálních poměrů nejchudších obyvatel Prahy žijících v těžkých podmínkách malých domků ve Zlaté uličce, které se vyhýbají návštěvníci jiných romantických míst Pražského hradu v jejím těsném sousedství.

Cyklus veršovaných novel, klasické dílo, v němž ve stínu lípy u venkovské hospůdky vyprávějí životní příběhy sedlák, krejčík, učitel, vysloužilý voják, hostinská, pojezdný, potulný houslista a mlynář. Příběhy vážné i humorné,v nichž kontrastují dálky a domov, léto a zima, stáří a dětství, představují básnickou oslavu českého kraje i hlubokých citových vztahů, jimiž prostý člověk lne k rodné zemi.