Antonín Procházka Pořadí knih (chronologicky)

Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.

Poutavý kaleidoskop se míhá čtenáři před očima ze Samešova líčení jeho cesty do severských krajin. Dozvíme se mimo jiné i o popularitě K. Čapka ve Skandinávii, o zvycích obyvatel, o norské královské rodině, stejně jako oseverských památkách na minulost. Sameš tu spojuje umění vypravěče se schopností bystrého pozorovatele, zmiňuje se o životě ve městech i na horách, o zajímavostech kolem admirála Larsena, Amundsenova pilota atd.

Cyklus veršovaných novel, klasické dílo, v němž ve stínu lípy u venkovské hospůdky vyprávějí životní příběhy sedlák, krejčík, učitel, vysloužilý voják, hostinská, pojezdný, potulný houslista a mlynář. Příběhy vážné i humorné,v nichž kontrastují dálky a domov, léto a zima, stáří a dětství, představují básnickou oslavu českého kraje i hlubokých citových vztahů, jimiž prostý člověk lne k rodné zemi.

Ve druhé knize se autor s kritikou zaměřuje zejména na samotného Broučka. Ten se tajemnou podzemní chodbou ocitne náhle v patnáctém století, v husitské Praze připravující se na boj s křižáky. Ujme se jej pan Domšík, provádí ho po Praze a ubytuje Broučka ve své domácnosti. Autor důkladně využívá v pozdější době běžný prvek fantastických příběhů – konfrontaci obyčejného člověka s cizím prostředím, s jinou časovou rovinou. Při srovnání měla vyniknout Broučkova zbabělost a nedostatek morálky v protikladu s hrdinstvím husitů. Reálnost prožitého dobrodružství je v závěru opět zpochybněna Broučkovým procitnutím na dvorku hospody Vikárka. Výlety pana Broučka byly Leošem Janáčkem ztvárněny v podobě opery.

Formou zápisků podané zážitky mladé ženy z doby protektorátních úzkostí a starostí.

Píseň písní, někdy nazývaná též Píseň Šalomounova, je sbírka židovských „svatebních“ písní různých dob, řazená mezi tzv. pět svátečních svitků. Některé pocházejí patrně z 5. až 3. stol. př. n. l., jiné snad už z doby krále Šalomouna, kterému je tradičně připisovánoautorství písně. Píseň písní je jedním z nejznámějších dochovaných lyrických milostných textů z oblasti starověkého Blízkého východu. Od 8. století je četba Písně doložena jako sváteční četba o svátku Pesach. Podle židovské teologie popisuje Píseň písní alegoricky vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou).

Kniha přenese čtenáře do dávných časů a odhalí dějiny našich zemí tak, jak je po staletí předávaly generace potomků praotce Čecha svým potomkům a ti pak opět dále. Kdo ví, jestli opravdu naše hlavní město vzniklo na základě věštby kněžny Libuše, nebo jestli Šemík s Horymírem dokázal skočit z vysokých hradeb Vyšehradu do Vltavy. Kdo ví, ale tyto příběhy doprovázené ilustracemi Mikoláše Alše stojí za přečtení.

Básnická sbírka jejímž tématem je stárnutí žen. Svoji pozornost postupně věnuje oslavě jednotlivým částem ženského těla. VII. vydání. S touto sbírkou souvisí i pozdější báseň Mladé ženy, která opěvuje krásu mladých žen. Podobně jako u Starých žen se věnuje jednotlivým částem ženského těla.