Gaston Bachelard Knihy

Bachelardovo dílo zkoumající poetiku živlů a samotného prostoru nachází završení v této knize, jež se věnuje fenomenologii snění a jeho obrazů.

Voda a sny je velký esej, v němž se autor přiznává k vlastním prožitkům, osobním a subjektivním, je to on, kdo sedí u potoka, upadá do hlubokého snění a cítí „dávné štěstí“. Dává přednost obyčejným vodám před vodou moří, nehledá nekonečno, hledá hloubku, chce proniknout ke „kořenům obrazivé síly“. Dezobjektivizace je jeho filosofickým úkolem. Nevidíme-li za objekty hmotu, svět se rozpadá, je nesourodý, cizí člověku, „duše trpí úbytkem materiální obraznosti“. Bachelard objevuje tuto obraznost u básníků, kteří jsou věrní prvotnímu lidskému citu, niterným vzpomínkám, původní realitě. S jistou předností mezi mnoha literárními zjevy studuje dílo E. A. Poea, poznamenané vzpomínkou na umírající matku.

První český knižní překlad z díla velmi pozoruhodného francouzského filosofa 20. století náleží k sérii prací, v nichž Bachelard sonduje podstatné zdroje lidské imaginace. V této studii si pro svou "konkrétní estetiku" zvolil intimní plameny svíce a lampy, aby sledoval v linii snění jejichpoezii a dobral se "půvabů duše". Ukazuje na četných literárních obrazech rozpětí duchovního zážitku při splývání imaginace a paměti, které jsou podněcovány důvěrným zářením malého světla a poodkrývají ontologii osamělého bytí.

Gaston Bachelard, jeden z nejvýznamnějších francouzských filozofů 20. století, rozvíjí v Poetice prostoru, své nejznámější knize, osobitou fenomenologii básnického obrazu. Navazuje tu na své starší poetiky čtyř živlů, ale zaměřuje se především na intimní prostory – místa, která obýváme, kde nacházíme klid a bezpečí. Od ústředního obrazu knihy, obrazu domu, přechází Bachelardova meditace ke skříňkám, ulitám či koutům a dochází k obrazům, v nichž se niterný prostor stává nekonečným.

V eseji autor domýšlí řadu podnětů ze své starší práce Formování vědeckého ducha (1934, česky 2018) a zároveň přechází z oblasti vědění k poezii. V osobitém psychoanalytickém výkladu snění u ohně dospívá k nástinu své filosofie básnického obrazu, kterou pak rozvíjí v knize Voda a sny (1941, česky 1997).

První český výbor z Bachelardových epistemologických prací obsahuje čtyři zásadní Bachelardovy knihy: Nový vědecký duch (1934), Filosofie ne (1940), Aplikovaný racionalismus (1949) a Materiální racionalismus (1953). Ve své epistemologické tvorbě se Bachelard snaží formulovat prostřední pozici mezi extrémy materialismu a idealismu. Tuto pozici označuje jako racionalistickou, oproti uzavřenému karteziánství se má ale jednat o racionalismus otevřený, neustále připravený sebe sama přehodnocovat. Důležitým nástrojem jsou k tomu výdobytky psychoanalýzy, které vědeckému duchu umožňují překonávat epistemologické překážky. V návaznosti na tuto psychoanalýzu začne následně Bachelard rozvíjet druhou stranu svého díla, spisy rozvíjející poetickou imaginaci jako jakýsi protipól komplementární k vědeckému uchopování světa.

Gaston Bachelard employs his deep understanding of the poetry of figures like Poe, Blake, Shelley, and Nietzsche to enhance the imagery of airy elements in his exploration of the imagination. The translations of Bachelard's works into English were initiated by Joanne H. Stroud in 1981, aiming to bring his insights on imagination to a wider audience. Renowned as a pivotal modern French thinker, Bachelard wrote twenty-three books from 1929 to 1962, focusing on the philosophy of science and the imagination of matter. His influence spans various humanities disciplines, including art, architecture, literature, language, poetics, philosophy, and depth psychology. Bachelard's academic career included positions at the College de Bar-sur-Aube, the University of Dijon, and the Sorbonne, where he held the chair of history and philosophy of science from 1940 to 1962. An amphitheater at the Sorbonne bears his name, a distinction he shares with notable figures like Descartes and Richelieu. In 1961, he received the Grand Prix National Lettres, becoming one of only three philosophers to achieve this prestigious honor. His profound impact continues to resonate across the humanities.

In this, his last significant work, an admired French philosopher provides extraordinary meditations on the relations between the imagining consciousness and the world, positing the notion of reverie as its most dynamic point of reference. In his earlier book, The Poetics of Space, Bachelard considered several kinds of "praiseworthy space" conducive to the flow of poetic imagery. In Poetics of Reverie he considers the absolute origins of that imagery: language, sexuality, childhood, the Cartesian ego, and the universe. Approaching the psychology of wonder from the phenomenological viewpoint, Bachelard demonstrates the aurgentative potential of all that awareness. Thus he distinguishes what is merely a phenomenon of relaxation from the kind of reverie which "poetry puts on the right track, the track of expanding consciousness"

Exploring the nature of time, Gaston Bachelard responds to Henri Bergson's theories by presenting a view of experienced time as fractured and interrupted. This work lays the foundation for Bachelard's innovative philosophy of science, emphasizing the importance of human context and the interplay between rationality and the irrational. Through this lens, he challenges conventional perceptions of the physical world and material events, offering a profound rethinking of scientific philosophy.

Set in a world of intrigue and passion, the narrative unfolds around the complexities of human relationships and the struggles of self-identity. Through the lens of its characters, the story explores themes of love, betrayal, and the quest for understanding amidst societal expectations. The emotional depth and vivid imagery create a captivating atmosphere that draws readers into the characters' journeys, making it a poignant reflection on the fragility of life and the enduring power of hope.