Gaston Bachelard Pořadí knih

První český výbor z Bachelardových epistemologických prací obsahuje čtyři zásadní Bachelardovy knihy: Nový vědecký duch (1934), Filosofie ne (1940), Aplikovaný racionalismus (1949) a Materiální racionalismus (1953). Ve své epistemologické tvorbě se Bachelard snaží formulovat prostřední pozici mezi extrémy materialismu a idealismu. Tuto pozici označuje jako racionalistickou, oproti uzavřenému karteziánství se má ale jednat o racionalismus otevřený, neustále připravený sebe sama přehodnocovat. Důležitým nástrojem jsou k tomu výdobytky psychoanalýzy, které vědeckému duchu umožňují překonávat epistemologické překážky. V návaznosti na tuto psychoanalýzu začne následně Bachelard rozvíjet druhou stranu svého díla, spisy rozvíjející poetickou imaginaci jako jakýsi protipól komplementární k vědeckému uchopování světa.

Bachelardovo dílo zkoumající poetiku živlů a samotného prostoru nachází završení v této knize, jež se věnuje fenomenologii snění a jeho obrazů.

Gaston Bachelard, jeden z nejvýznamnějších francouzských filozofů 20. století, rozvíjí v Poetice prostoru, své nejznámější knize, osobitou fenomenologii básnického obrazu. Navazuje tu na své starší poetiky čtyř živlů, ale zaměřuje se především na intimní prostory – místa, která obýváme, kde nacházíme klid a bezpečí. Od ústředního obrazu knihy, obrazu domu, přechází Bachelardova meditace ke skříňkám, ulitám či koutům a dochází k obrazům, v nichž se niterný prostor stává nekonečným.

Voda a sny je velký esej, v němž se autor přiznává k vlastním prožitkům, osobním a subjektivním, je to on, kdo sedí u potoka, upadá do hlubokého snění a cítí „dávné štěstí“. Dává přednost obyčejným vodám před vodou moří, nehledá nekonečno, hledá hloubku, chce proniknout ke „kořenům obrazivé síly“. Dezobjektivizace je jeho filosofickým úkolem. Nevidíme-li za objekty hmotu, svět se rozpadá, je nesourodý, cizí člověku, „duše trpí úbytkem materiální obraznosti“. Bachelard objevuje tuto obraznost u básníků, kteří jsou věrní prvotnímu lidskému citu, niterným vzpomínkám, původní realitě. S jistou předností mezi mnoha literárními zjevy studuje dílo E. A. Poea, poznamenané vzpomínkou na umírající matku.

V eseji autor domýšlí řadu podnětů ze své starší práce Formování vědeckého ducha (1934, česky 2018) a zároveň přechází z oblasti vědění k poezii. V osobitém psychoanalytickém výkladu snění u ohně dospívá k nástinu své filosofie básnického obrazu, kterou pak rozvíjí v knize Voda a sny (1941, česky 1997).

První český knižní překlad z díla velmi pozoruhodného francouzského filosofa 20. století náleží k sérii prací, v nichž Bachelard sonduje podstatné zdroje lidské imaginace. V této studii si pro svou "konkrétní estetiku" zvolil intimní plameny svíce a lampy, aby sledoval v linii snění jejichpoezii a dobral se "půvabů duše". Ukazuje na četných literárních obrazech rozpětí duchovního zážitku při splývání imaginace a paměti, které jsou podněcovány důvěrným zářením malého světla a poodkrývají ontologii osamělého bytí.