Zora Obstová Knihy

Nejnovější kniha Umberta Eca je jakýmsi protějškem jeho Dějin krásy. Co je vlastně opakem krásy? Na tuto otázku hledá autor odpověď na stránkách výpravné ilustrované publikace, kde na příkladech děl literárních i výtvarných ukazuje, že opak krásy se neomezuje jen na ohyzdnost satyrů či Harpyjí. Protějškem krásy jsou také groteskní tvary, odpudivé, dekadentní ovzduší opiových doupat, kam vstupuje Dorian Gray, svět vampírů i podivných bytostí vylovených z moře, neovladatelných pudů i děsu, prorockých vizí i apokalypsy, banálního zla i napohled směšných příhod. To vše není krásné, je to však podmanivé. Při četbě knihy nemůžeme nedat za pravdu moudrému Římanovi, když říká, že v přírodě není ošklivosti.

Umění a společnost 980–1420. Základní práce francouzského medievalisty, autora i u nás známé vynikající knihy Neděle u Bouvines, přináší jedinečný a u nás zcela netradiční pohled na dějiny středověkého umění. Katedrála jako sociální prostor, v němž se v nejrozvinutější podobě uplatnily dobové představy o uspořádání středověkého světa i vesmíru, Dubymu posloužila jako středobod uvažování o době mezí 8. až 14. stoletím, především v prostředí západní Evropy. Na příkladě proměn umělecké výzdoby katedrál a vývoje jejich architektonického ztvárnění autor mistrným způsobem zachycuje vztah člověka k Bohu, ke smrti a k posmrtnému životu, probuzení se lidské individuality a vedle toho i syrovost středověkého světa v jeho každodenním snažení a strádání.

Na stránkách této knihy najdeme obrazy mistrovských děl všech dob, nejedná se však o dějiny umění, jak je obvykle chápeme. Ilustrace i rozsáhlá antologie textů mají čtenáři přiblížit rozmanité představy o kráse, jak se projevovaly od dob starého Řecka až dodnes. Dozvíme se, jak různě byla pojímána krása přírody, květin, zvířat, lidského těla, nebeských těles, matematických vztahů, světla, drahokamů, Boha i ďábla. Třebaže se dochovaly jen texty filozofů, spisovatelů, vědců, mystiků či teologů a svědectví umělců, na základě těchto dokumentů si lze učinit představu, jak vnímali krásu běžní lidé i páriové všech dob.

Velká klasická pohádka s neobyčejným hrdinou – dřevěným panáčkem s dlouhým nosem – se proslavila po celém světě. Panáček, kterého vyřezal pan Geppetto z polínka a pojmenoval ho Pinocchio, ožil a podstoupil neuvěřitelná dobrodružství, z nichž mnohdy vyvázl jen taktak.

Volné pokračování knihy Selma, osmanská princezna, jehož hrdinkou je tentokrát sama autorka.

Román Evangelium podle Piláta se skládá ze dvou částí. V první, nazvané Zpověď odsouzence na smrt večer před zatčením, je mluvčím sám Ježíš(v knize Ješua), který koná zázraky, ale stále má pocit, že sám své kroky neřídí. V druhé části, psané formou dopisů Piláta Pontia bratru Titovi do Říma, se dozvídáme o postavě jakéhosi Ješuy, který byl špatným truhlářem a špatným Židem, bratříčkoval se s opilci i s lehkými ženami a svého bratance Jóchánána považoval za podvodníka. Po intimně laděné první části získává román v části druhé takřka detektivní spád. Pilát a tetrarcha Herodes viditelně znervózní poté, co se ztratí ukřižované tělo a začnou se šířit první zvěsti o Ješuově zjevování.

Publikace přináší 36 nejvýznamnějších futuristických manifestů, které usilují o radikální proměnu řady uměleckých druhů: nejen literatury, ale i divadla, filmu a fotografie, malířství a sochařství, architektury a hudby. Hlavním autorem těchto programových projevů je zakladatel futuristického hnutí Filippo Tommaso Marinetti, ale podíleli se na nich i další umělci, například sochař Boccioni, malíři Carra, Severini, Russolo, Depero, hu-debník Balilla Pratella či architekt Sant’Elia. Futurismus, hlásající program osvobozených slov a nastolující „bez-drátovou imaginaci“, patřil k nejvlivnějším avantgardním směrům a jeho myšlenky dodnes rezonují v řadě moderních i postmoderních experimentů.

Nejvyzrálejší román populárního belgického autora, za který mimo jiné získal prestižní čtenářskou cenu, souběžně vypráví dva příběhy, jejichž jediným spojovacím článkem je zpočátku jen fakt, že se oba odehrávají v bytě ve čtvrtém patře. Zápletka se zajímavě zamotává a postavy si kladou aktuální otázky (jak uživím rodinu, kde seženu byt a práci), jež jsou v rámci autorovy groteskní poetiky často dovedeny ad absurdum a vyvolávají mrazivý smích i vedou k zamyšlení nad dnešním světem.

Soubor šestnácti nedávno vzniklých esejistických textů známého spisovatele a badatele nese název prvního z nich, věnovaného mimořádně aktuálnímu tématu: potřebě určité společnosti mít svého nepřítele a utvořit si jeho obraz. Svazek se vyznačuje tematickou rozmanitostí, sahající od literárních lásek mládí přes otázky poetiky či etiky výzkumu v oblasti medicíny až po představení autorova vlastního zralého díla. Vedle Ecovy příslovečné erudice řadu textů spojují autorovy oblíbené motivy, z nichž on sám výslovně uvádí absolutno, ošklivost a oheň.

Nenápadnému a skromnému Vyšetřovateli, který je pověřen úkolem zjistit ve Městě okolnosti série sebevražd mezi zaměstnanci gigantického Podniku, je zřejmé, že věci nepůjdou hladce. Na nádraží na něj nikdo nečeká, do Podniku je mu odepřen přístup, s absurdními překážkami musí bojovat i při pokusu ubytovat se v místním hotelu. Nic ve Městě neodpovídá běžným zvyklostem: nesnesitelné vedro střídá sníh a jasné nebe hluboká tma, večer jsou ulice liduprázdné, zato ráno se jimi šinou kolony aut a proudí lidské řeky, kterými se nelze prodrat. Nesnáze nekončí ani poté, co je Vyšetřovatel po mnoha peripetiích do Podniku konečně vpuštěn, ba právě naopak… Temně komický román na téma lidského údělu upomene na obdobně laděné prózy Kafkovy či Beckettovy a je novým dokladem šíře autorského záběru i vypravěčského mistrovství jednoho z předních francouzských prozaiků.