Tommaso Landolfi

Již od počátků své literární kariéry úspěšně uniká možnosti „být zařazen“ a v panoramatu italské literatury minulého století se vyjímá jako izolovaná osobnost. Rád se stylizoval do role extravagantního spisovatele, miloval noční život a vyhledával dobrodružství. Významný filolog a literární kritik Gianfranco Contini o Landolfim říká, že byl jediným spisovatelem dvacátého století, který se pečlivě věnoval „vytváření vlastní postavy“ a přirovnává ho k Byronovi a Baudelairovi. Italo Calvino ve své předmluvě k výboru Landolfiho povídek Nejkrásnější stránky (Le più belle pagine, 1982) vzpomíná na Landolfiho jako na vášnivého hazardního hráče rulety, který v posledních letech života trávil spoustu času v hernách San Rema a Benátek. Říká, že vždy, když chtěl s Landolfim mluvit, musel ho hledat v kasinu...

Ačkoli se Landolfi celý život intenzívně věnoval literární tvorbě, nikdy se nepřipojil k žádnému směru či umělecké skupině. Zásadně odmítal poskytovat rozhovory a zakazoval, aby jeho knihy byly doprovázeny komentáři kritiků. Nikdy nebyl příznivcem dlouhých románů. Vždy upřednostňoval kratší formy vyprávění: povídky, romány, básnické sbírky a divadelní hry. Za své dílo, čítající kolem třiceti titulů, získal několik prestižních ocenění, počínaje cenou Viareggio (1958), přes cenu Bagutta (1964), Premio Campiello (1974) až po Premio Strega (1975).

Landolfi se narodil 9. srpna 1908 v městečku Pico u Frosinone (jižní část kraje Latium). Ve Florencii vystudoval slavistiku a poté se specializoval na ruskou literaturu. Pro vydavatelství Einaudi překládal například Tolstého, Puškina, Čechova, Lermontova a je považován za jednoho z nejlepších překladatelů ruských klasiků. Jeho nejmilejším koníčkem byly ovšem francouzská a německá literatura, ze kterých rovněž překládal.

Ve třicátých letech se Landolfi přiblížil skupině hermetiků. Jednalo se o básnické hnutí převážně florentských autorů, kteří složitým a rafinovaným jazykem, málo srozumitelným širokému publiku, reagovali na obtížnou politickou a kulturní situaci v období mezi první a druhou světovou válkou. Landolfi spolupracoval s významnými dobovými časopisy „Campo di Marte“ a „Letteratura“. Kvůli svým antifašistickým názorům byl před válkou vězněn. Po válce často cestoval do zahraničí, v Itálii se nejčastěji zdržoval v Terstu a v Římě.

Landolfiho literární začátky jsou úzce spojeny s Florencií. Na spisovatelskou dráhu vstupuje v roce 1937 sbírkou sedmi povídek Rozprava o vyšších systémech (Dialogo dei massimi sistemi). Sbírku, kterou si spisovatel sám financoval, vydalo nepříliš známé nakladatelství Parenti. Již zde se prosazuje typický Landolfiho vznešený styl s archaickými a ironickými prvky. Ohlasy na knihu byly hned od začátku velice příznivé. Významní literární kritici Pancrazzi a Bo jí byli přímo nadšení.

O dva roky později následuje román Měsíční kámen (La pietra lunare), jehož hrdinkou je krásná žena s kozíma nohama, a sbírka povídek Švábí moře a jiné příběhy (Il mar delle blatte a altre storie), ve které se objevují strašidelné bytosti jako například hrůzu budící švábi v titulní povídce. V roce 1942 vychází další sbírka Meč (La spada).

V roce 1947 Landolfi publikuje první krátký román Podzimní příběh (Racconto d’autunno, česky 1983). Jeho děj se odehrává na konci druhé světové války a prolíná se v něm tvrdá realita válečné doby s pohádkovým tajemnem: voják nachází úkryt v domě, který se mu zdá na první pohled opuštěný, ale postupně zjišťuje, že tajné komnaty skrývají pečlivě střežené tajemství. Předmluvu k prvnímu vydání napsal Carlo Bo a o Landolfim zde říká, že je: „samotář, jeden z těch, kdo žijí na ostrově a čas od času svěřují moři malá poselství, jakási napůl výsměšná a napůl zoufalá divertimenta…“ V roce 1945 vychází román Obě staré panny (Le due zitelle) a v roce 1949 na pokračování v časopise „Botteghe oscure“ vědeckofantastický román Rakokrálovna (Cancroregina). Z roku 1953 je francouzsky pojmenovaný román La Biere du pecheur. Název je úmyslně psán bez akcentů, aby se dal chápat jako „hříšníkovy máry“, nebo „rybářovo pivo“.

Od šedesátých let Landolfi píše díla tématicky velice různorodá. V románu Láska dnešních dnů (Un amore del nostro tempo,1965) vypráví o incestním vztahu mezi bratrem a sestrou. S pohádkou je spojen román Ottavio ze Saint-Vincent (Ottavio di Saint-Vincent 1958), s tragédií zase Landolfo VI. z Beneventa (Landolfo VI di Benevento, 1959), ale píše také autobiografické deníky s francouzskými názvy Nic se nedaří (Rien va 1963) a Měsíce (Des mois, 1967). Záměrně používá názvy, které lze interpretovat dvojím způsobem. Touto slovní hříčkou chce „potěšit“ kritiky, kteří mu vytýkali nesrozumitelnost. Při špatné výslovnosti „des mois“ jako /d mua/ by název změnil význam na „O mě“.

V posledním období své tvorby vydává dvě básnické sbírky Smrtonosná Viola (Viola di morte, 1972) a Zrada (Il tradimento, 1977), povídky Labreny (Le labrene, 1974), sbírku povídek Jen tak (A caso, 1975), za niž získal prestižní ocenění Premio Strega. Ke konci života se Tommaso Landolfi uchyluje do rodného Pica, kde v roce 1979 ve svých 71 letech umírá. Po jeho smrti sebral Italo Calvino povídky publikované v deníku „Corriere della Sera“ a vydal je ve dvou svazcích pod názvy Nejkrásnější stránky Tommasa Landolfiho (Le più belle pagine di Tommaso Landolfi, 1982) a Hra s věží (Il gioco della torre, 1987).

V Landolfiho díle není místo pro přehnaný sentimentalismus, i když by se občas mohlo zdát, že některá díla nesou prvky romantismu. Typická je pro něj snaha opustit nudnou šeď každodenního života, snaha o dosažení něčeho, co nikdy nemůžeme ovládnout, a hlavně magická posedlost tím, co je tajemné, absurdní, „surrealné“ a groteskní. Landolfi nevěří v moc rozumu, naopak, považuje ho za neschopný porozumět realitě a vysvětlit ji. Své příběhy situuje mimo známý svět a právě tento výběr mu umožňuje vytvářet díla, která vyvolávají napětí a úzkost.

V Česku zatím Tommaso Landolfi není příliš známý, z jeho děl u nás zatím vyšel pouze Podzimní příběh, přeložený Zdeňkem Digrinem, a v roce 1997, v překladu Anny Kareninové výbor Rozprava o vyšších systémech aneb Švábí moře.