Paul Valéry Životopis
Paul Valéry byl francouzský básník, esejista a filozof, jehož rozsáhlé zájmy z něj činily polyhistora. Ačkoli je znám především jako básník a někdy považován za posledního z francouzských symbolistů, jeho dílo je nevelké, ale nesmírně vlivné. Po hluboké existenciální krizi, která ovlivnila jeho kariéru, se po dvaceti letech mlčení vrátil v roce 1917 s monumentálním dílem, které mu zajistilo slávu a je považováno za vrcholné francouzské básnictví 20. století.
Paul Valéry (30. října 1871, Sète u Montpellier – 20. července 1945, Paříž) byl francouzský básník, spisovatel, esejista a filosof, člen Francouzské akademie.
Valéry se narodil v rodině vysokého úředníka korsického původu v malém přístavním městečku Sète v jižní Francii, kde také chodil do dominikánské školy. Gymnázium navštěvoval v nedalekém Montpellier, kde také od roku 1889 studoval práva a uveřejňoval své první symbolistické básně. Roku 1892 zažil v Janově osobní krizi, zřekl se poezie a svých lásek a psal si pouze deník, později slavné Sešity (Cahiers).
Od roku 1894 žil v Paříži jako úředník, novinář a později osobní tajemník ředitele francouzské zpravodajské agentury Havas. Seznámil se zde s André Gidem a zejména s básníkem Stéphanem Mallarmé, který se stal jeho životním vzorem. Roku 1900 se oženil s Jannie Gobillard a měl s ní tři děti. Pod vlivem A. Gida se vrátil k poezii a roku 1917 uveřejnil formálně propracovanou báseň Mladá Parka (La jeune Parque, o nejmladší z římských sudiček), která ho ihned proslavila. Roku 1920 následovala jeho nejslavnější báseň, Hřbitov u moře (Le Cimetière marin) a 1922 sbírka Kouzla (Charmes).
Po válce se stal nekorunovaným králem francouzských básníků, zastával mnoho veřejných kulturních funkcí a přednášel na velmi různá témata. Roku 1924 byl zvolen předsedou francouzského PEN klubu, 1925 členem Francouzské akademie (po Anatolu France) a 1933 byl jmenován administrátorem univerzitního střediska v Nice. 1937 se stal profesorem poetiky na Collège de France a 1939 čestným předsedou Svazu francouzských spisovatelů (SACEM).
Zároveň pokračoval ve vydávání náročných úvah a esejů, v nichž se věnoval teorii literatury, kritice moderní doby a zejména také otázkám vědy. Valéry vytýkal filosofům rozvláčnost a nudný jazyk, a sám se snažil o epigramatickou stručnost a jazykovou přesnost. Dopisoval si s významnými vědci a filosofy své doby (Raymond Poincaré, Louis de Broglie, Henri Bergson, Albert Einstein), kteří si jeho názorů velmi vážili.
Za války odmítl spolupráci s režimem generála Pétaina, roku 1941 měl veřejnou řeč na pohřbu H. Bergsona, umlčeného pro jeho židovský původ, a zemřel krátce po osvobození Francie. Na popud generála de Gaulla měl slavnostní pohřeb v Paříži, pak byl ale pochován v rodném Sète, na „hřbitově u moře“, který svou básní proslavil.