Delphine de Vigan Pořadí knih (chronologicky)

Mocny i boleśnie aktualny temat komercyjnego wykorzystywania dzieci, które niesie za sobą tragiczne skutki

Que trouve-t-on dans la bibliothèque des écrivains ? Qu'ont-ils lu d'essentiel et d'inoubliable ? Quel est le livre qui les a le plus marqués, bouleversés ? Le livre qui les a changés, qui a changé leur regard sur le monde, ou sur la vie ? Le livre avec lequel ils entretiennent une relation particulière, qu'ils ont le plus relu ou offert ? Le livre qui les a peut-être même incités à écrire en leur ouvrant la voie ?34 écrivains nous font découvrir les trésors de leur bibliothèque.Les Éditions Flammarion soutiennent activement Bibliothèques Sans Frontières, association à laquelle est reversée la totalité des droits d'auteur issus de la vente de ce volume.

V thrillerově laděném románu Delphine de Vigan Děti nade vše nahlédneme do dvou odlišných světů. V prvním kralují hvězdy internetu a mezi nimi hrdinka příběhu Mélanie, kterou vidina slávy a zisku pomalu vzdaluje od jejích nejbližších a reality vůbec. Ve druhém žije její protiklad Clara, dříč kriminalistického týmu, která je znepokojená zneužíváním dětí v digitálním prostoru. Sledujeme poutavý příběh, v němž hrají roli moderní fenomény doby, sociální sítě, virtuální realita, otisky každého z nás, a s jeho postavami s neklidem zjišťujeme, že se za ně platí vysoká cena. Autorka překvapivě zavede čtenáře i do nedaleké budoucnosti po roce 2030. Jaká asi bude?

U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.

Nový román u nás již dobře známé spisovatelky nenechá nikoho v klidu: každý z nás si v něm najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou. Silná, intenzivní, temná kniha se světýlkem naděje, jejímiž hrdiny jsou naši současníci, je svědectvím o tom, že příčinou zla a tragických osudů nebývají jen války, přírodní katastrofy, nemoci a jiné, většinou těžko ovlivnitelné zásahy „shora“, ale působí si je lidé sami navzájem svou lhostejností, leností, sobectvím, slabostí či nepochopením…

Román Podle skutečného příběhu známé francouzské autorky Delphine de Vigan, který zpočátku líčí zdánlivě přátelský vztah dvou současných žen, se postupně mění v opravdový psychologický thriller. Tajemná L., jež razantně vstoupí do života spisovatelky, má všechny parametry, aby sklízela obdiv, zároveň však - jak se odhalí později – „je typem osoby, kterou by žádný spisovatel neměl nikdy potkat“. Nejen hrdinka, ale i čtenář nevědomky vpadne do neúprosného soukolí otázek: kde začínají a končí hranice mezi realitou a fikcí, mezi autorem a postavou, mezi literaturou a čtenářem… Pro hrdinku se však tohle soukolí nečekaně změní spíš v hodně nebezpečné mlýnské kolo - jde už totiž o život.

Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou osobní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin položily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, ale musíme se jí vzepřít.

Une femme parle d'elle et de son amour perdu. Qui est-elle ? Nous ne le savons pas. A qui parle-t-elle ? Nous le decouvrons peu a peu. Pourquoi est-elle tenue de parler ainsi ? Nous ne l'apprendrons qu'a la fin du livre. C'est en effet au lecteur de reconstituer le fil de cette histoire, qui nous fait reflechir sur les limites floues entre realite et fiction et nous montre ce que nous pouvons devenir si nous nous laissons entrainer par nos passions.

Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, právě vstupuje do metra. Dnes má podle kartářky najít osudového muže svého života. Thibault, pohotovostní lékař, zrovna parkuje před domem svého prvního pacienta. Udělal to, našel sílu, opustil Lilu. Proto, aby si zachoval zbytek důstojnosti, proto, aby žil, jak chtěl dřív. Mathilda i Thibault se najednou ocitají sami ve městě, které má deset milionů obyvatel. Ona se kvůli problémům v práci přestane stýkat s přáteli a uzavře se do sebe, on tráví po rozchodu většinu času v nekonečných dopravních zácpách při cestách za pacienty. Oba však intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by je miloval. Setkají se, ale otázkou je, jestli už není moc pozdě, nebo jestli se neměli setkat jinde. Autorčin krystalicky čistý, úsporný a nepatetický styl dotváří vynikající atmosféru románu. Hlas vypravěče je chladný a vzdálený, jazyk díla úsporný a popisy citů strohé.

Passionnée dans les bras de son fiancé, douce et tendre maman, joueuse quand il neige, respectable ou frivole... une Parisienne ne se prive ni de plaisirs ni de coquetterie, mais elle déborde aussi d'énergie pour travailler. Reine du bal, elle entre en résistance pendant la Seconde Guerre mondiale, descend dans la rue pour militer et défendre les droits des femmes... Célèbres ou inconnues, les Parisiennes se découvrent sous les regards des plus grands photographes : Brassai, Édouard Boubat, Robert Doisneau, Jacques Henri Lartigue, Janine Niepce, Willy Ronis, Sabine Weiss... Elles nous enchantent et nous émeuvent au fil de ces pages : la mythique Parisienne existe bel et bien !

Matthieu, pětačtyřicet let, manželka, dvě děti, pohodlný život a najednou chuť psát, první román, úspěch, dopisy obdivovatelů... Mezi těmito dopisy jsou i ty od Sáry, prodchnuté dávnou vášní, o níž si myslel, že na ni zapomněl. A ty mají všechno změnit. V hlubinách touhy se psaní ubírá po dráze paměti, prudké, instinktivní – a klamné. V pořadí druhý román oblíbené francouzské spisovatelky z roku 2005 se nyní dostává k českým čtenářům.

Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.

« Cela s'était fait progressivement. Pour en arriver là. Sans qu'elle s'en rende vraiment compte. Sans qu'elle puisse aller contre. Elle se souvient du regard des gens, de la peur dans leurs yeux. Elle se souvient de ce sentiment de puissance qui repoussait toujours plus loin les limites du jeûne et de la souffrance. Les genoux qui se cognent, des journées entières sans s'asseoir. En manque, le corps vole au-dessus des trottoirs. Plus tard, les chutes dans la rue, dans le métro, et l'insomnie qui accompagne la faim qu'on ne sait plus reconnaître.Et puis le froid est entré en elle, inimaginable. Ce froid qui lui disait qu'elle était arrivée au bout et qu'il fallait choisir entre vivre et mourir. »