Alena Dvořáková Pořadí knih

V obsáhlém výboru ze svých literárněkritických a překladových studií, esejí a recenzí z období let 2001 až 2023 podává anglistka Alena Dvořáková přehled a rozbor klíčových literárních děl řazených do takzvané postkoloniální literatury psané či reflektované v angličtině. Podrobně se zde zabývá jak díly světově známých romanopisců, jako jsou J. M. Coetzee, Toni Morrisonová, Salman Rushdie, V. S. Naipaul, Maryse Condéová, Abdulrazak Gurnah či Doris Lessingová, tak hluboce podnětnými jevy a zjevy na „okraji“ angloamerického literárního kánonu (Anna Burnsová, Patrick White). Výbor doplňuje literárněteoretickým doslovem věnovaným samotnému pojmu postkolonialismu. Nastiňuje v něm též vlastní koncepci postkolonialismu coby literárního fenoménu spočívajícího v jedinečném setkání s literární jinakostí na postkoloniální půdě, které se od čtenáře dožaduje (ne)patřičně svobodné odpovědi.

Koncem 60tých let minulého století se sešla jedna třída studující v „chemičárně“ neboli chemické průmce, aby si osvojila znalosti z tohoto zajímavého oboru. Jak šla doba, studenti se rozprchli po světě, ale na setkání po 50ti letech dostali od své spolužačky deníček, psaný v době studií. Předčítali si, citoval a vzpomínali a tak vznikl věrný a upřímný obraz popisující tehdejší dobu, plný lásek a nostalgie, ale hlavně krásné upřímnosti a humoru.

Don De Lillo patří už několik desetiletí k nejrespektovanějším americkým spisovatelům. Dokonce bývá někdy - společně s Thomasem Pynchonem a Phillipem Rothem - považován za největšího amerického prozaika. Bílý šum je pronikavé dílo o falešném řádu, jež životu v moderní době dodává televizní kultura, informační technologie, ale třeba i akademický "establishment".

Don DeLillo bývá označován za jednoho ze tří největších žijících amerických prozaiků (vedle Cormaca McCarthyho a Thomase Pynchona) – a jeho poslední kniha, útlý román Ticho, výmluvně dokládá proč. Děj není nijak složitý: na Manhattanu se jeden postarší manželský pár spolu s mladším rodinným přítelem chystá v televizi sledovat Super Bowl, tedy finále ligy amerického fotbalu. Připojit se k nim má druhý pár, který se právě letadlem vrací z Paříže. Svět však náhle postihne blíže nespecifikovaná, zato však totální technologická porucha; přesto se přátelé nakonec sejdou a společně se pokoušejí vyrovnat s nastalou situací, přičemž kolísají mezi paranoidním přesvědčením, že nastává konec světa, a pochybnostmi, jestli veškeré tyto obavy a úzkosti nejsou jen přemrštěnou, hluboce iracionální reakcí na tuctový výpadek proudu. O děj ovšem nakonec tolik nejde: napětí v DeLillově próze neplyne z děje, ale z jazyka plného zvláštně poskládaných slov a slovních spojení nabitých záhadnými, skrytými, a přesto důvěrně známými významy a emocemi – a taky z vět plných nedořečených, a přesto hrozivých náznaků toho, co všichni tak nějak víme nebo aspoň temně tušíme.

Román je zpovědí vyřazené robotky jménem Klára, nadané pokročilou umělou inteligencí i pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi. Klářiným úkolem je starat se o dospívající dítě, které si ji v obchodě vybralo, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klára ovšem coby výjimečný robot dostává výjimečný úkol – starat se o dítě vážně nemocné, na jehož nemoc není lék. V příběhu vyprávěném jazykem poznamenaným zvláštnostmi v Klářině vnímání a vyjadřování skutečnosti potvrzuje Ishiguro opět své literární mistrovství. Díky rafinovanosti, s níž Ishiguro vtahuje čtenáře do Klářiny snahy pochopit, jak vlastně lidi fungují, přesahuje román meze pouhé společenské kritiky, satiry či alegorie. Podobně jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj mě patří sice i jeho nový román do žánru sci-fi, daleko víc však připomíná tu tragikomickou, tu melancholickou pohádku. Pohádku o lidském světě odkázaném na nelidské Slunce, v jehož proměnlivém světle se dospělí nejednou jeví dětinštější než děti a roboti lidštější než lidé.

Jak by se vám líbilo za stále vzrůstajícího světového nepokoje zůstat klidnými a vědět dopředu, co bude v dějinách následovat? Možná vám to připadá nemožné, ale vždy existovali a existují lidé, kteří vědí předem, jaká doba nastane. Je to proto, že důkladně studují proroctví Bible. Jedno z nich je proroctví z 2. kapitoly Biblické knihy Daniel o soše popisující světové říše Babylon, Médo-Persii, Řecko, Řím i rozdrobenou Evropu, a to dříve, než vůbec vznikly. Co k tomu říká historie? Naplnilo se toto proroctví přesně? Jen malá část z této dějinné předpovědi je ještě před námi. A protože historie dává přesvědčivé důkazy, můžete nyní i vy spolu s námi nahlédnout do blízké budoucnosti a poznat Toho, kdo nás nenechává ve strachu, ale s láskou a trpělivostí připomíná, že již brzy přijde ten den...

V románové tvorbě britského nobelisty Kazua Ishigura představují Neutěšenci význačný předěl. Po úspěšném Soumraku dne se autor rozhodl opustit tvůrčí jistoty, které mu zajistily přední postavení na britské literární scéně. Nově se pustil do odvážného experimentu, jehož výsledkem je osobitá románová tragikomedie, která se vyrovnává s absurdní komikou Kafkova Zámku či Beckettova Čekání na Godota. Do nejmenované evropské metropole, připomínající Prahu a Vídeň, přijíždí klavírní virtuóz, od jehož vystoupení si místní slibují nejen hudební zážitek, ale i duchovní obrodu upadající obce. Hudba zde představuje médium, v němž se odehrává veškerý kulturně-politický život – od tužeb nadaných jedinců po dění na radnici a politické krize. Podaří se klavírnímu géniovi naladit místní lid na kýženou notu dřív, než bude muset na další štaci? Dokáže tento duševně labilní spasitel najít klíč k nastartování obdoby „pražského jara“ v labyrintu neznámého města? Ishiguro získal za toto dílo, které vzbudilo rozporuplné ohlasy, cenu Cheltenhamského literárního festivalu, a s odstupem času je jasné, že zcela zaslouženě.

Broukobol se točí kolem postavy Johna Lennona, člena legendární britské kapely Beatles. Zachycuje bývalého Brouka v roce 1978, na sklonku života i kariéry, a splétáním fikce a faktu vytváří jakýsi portrét umělce v neplodných letech. Je to ovšem portrét komicky zatížený osobností vypravěče. Ten se při svém putování v Lennonových stopách vypravuje do tajemných míst – včetně jednoho pustého západoirského ostrova –, v nichž je zvláštním způsobem polapena minulost: lze ji tam odkoukat a odposlouchat, a tak ji znovu prožít. Broukobol je vlastně polyfonní skladba v próze, nahrávka koncertu odposlechnutých hlasů – včetně mistrně zachyceného hlasu samotného Lennona.