Mikuláš Medek Pořadí knih (chronologicky)

Ve čtrnácti esejích autor vychází z evangelijního příběhu o „nevěřícím Tomášovi". Představy o Bohu, církvi a víře „bez zranění" autor považuje za iluze. Ke křesťanské víře patří odvaha vidět rány našeho světa a dotýkat se jich vírou, která sama je jimi zasažena, zraněna. Tváří v tvář „zraněnému Bohu" člověk může odložit „brnění, masky a šminky", jimiž před druhými a někdy sám před sebou zakrývá svá bolestná místa. Kniha obsahuje jak teologicko-filozofické meditace, dotýkající se mystických hloubek víry, tak překvapivé, ostré i místy humorné komentáře konkrétních událostí a typických znaků naší doby. Zdrojem autorovy inspirace je křesťanská i židovská mystika, Pavlova a Lutherova teologie kříže, současná postmoderní filozofie a teologie i poklady staré lidové velikonoční zbožnosti a umění a v neposlední řadě i autorovy vlastní zkušenosti z dlouholeté terapeutické i pastorační praxe.

Soubor pěti povídek o životě, díle a příbězích malířů, převážně abstraktních.

Jeden z nejvýznamnějších poválečných českých malířů nebyl jen vynikajícím výtvarníkem, ale i pronikavě inspirujícím spisovatelem. Svazek jeho deníků, básní, poznámek, příležitostných textů a interview shrnuje celé Medkovo literární dílo. A. Hartmann a B. Mráz, kteří svazek uspořádali a doplnili komentáři, zařadili do knihy i texty Medkovi věnované a velké množství fotografií, dokumentů, kreseb a jiných ilustrací. Bez znalosti Medkových textů je nemožné si udělat skutečnou představu o české literatuře padesátých let, o našem surrealismu a umělecké atmosféře let šedesátých.... celý text

Dokumentární román, vzniklý jako splnění slibu za autorův zdařený útěk před hitlerovským nacismem z okupované Francie, vypráví příběh Bernadetty Soubirousové, chudobného děvčátka, jehož osud souvisí s poutním místem Lurdy v pyrenejském podhůří. 33-805-89

Výbor z poezie 1940-1965. "Je to poezie v nejkrásnějším smyslu dobová a nadčasová zároveň. Málokde jinde je opsán osud a velká metafora doby jako zde a jen velmi málo druhů této osamělé, na vlastní pěst bojující básnířky se jí může vyrovnat co do uměleckého charakteru, myšlenkové imravní integrálnosti a vůle k monumentalitě... U Haukové báseň chce být nejen svědectvím, ale i svědomím doby a především zvěstováním naděje. Navíc i polemikou s ostatní dobovou poezií, která tázána nepokouší se odpovědět..." Takto je v doslovu charakterizována poezie básnířky, jejíž tvorbu tento výbor (ze sbírek Přísluní, Cizí pokoj, Říká se jaro, Holomrazy, Navzdory, Ódy, Mezi lidmi a havrany, Úděl růže) shrnuje. Doslov Cesty Jiřiny Haukové napsal Bedřich Fučík.

Otokar Březina patřil k české moderně na přelomu devatenáctého a dvacátého století, která přinesla do české literatury množství různých přístupů k literatuře, jako byla dekadence a symbolismus. Jeho základní myšlenky, které plně krystalizují právě ve sbírce Ruce (první vydání 1901), se brzy obrací k mysticizmu, kde se stal předchůdcem mnoha dalších autorů. Ruce jsou pro Březinu symbolem lásky, spojení mezi všemi lidmi, ale také symbolem práce, která jako jediná může vysvobodit člověka z bludného kruhu viny, která ho provází už od počátků.