Mikuláš Medek Knihy

Franz Werfel (1890- 1945), pražský rodák, obohatil svou tvorbou všechny literární žánry. Začínal jako velice plodný básník s výraznými znaky expresionismu, později se věnoval zejména historickému dramatu, ale vlastní těžiště jeho tvorby spočívá v románech, které přetrvaly všechna jeho ostatní díla a z nichž je nejeden znám i našim čtenářům. Vzpomeňte jen na romány „Čtyřicet dnů" a „Sjezd abiturientů", které u nás vyšly nedávno. Werflova „Píseň o Bernadettě" je vlastně dokumentární román, který na základě faktů vypravuje o životě Bernadetty Soubirousové, chudobného a neduživého děvčátka z pyrenejského podhůří. Autor jej napsal r. 1941, krátce poté, co se mu podařilo uprchnout před hitlerovským nacismem z okupované Francie, a o pohnutkách, které ho k tomu vedly, říká: „V červenci roku 1940 jsem ve chvíli velké tísně slíbil před jeskyní v Lurdech, že vyváznu li z nebezpečí a bude-li mi dopřáno dospět k spásnému pobřeží Ameriky, zazpívám Píseň o Bernadette, a to dříve, než se pustím do nějaké jiné práce... " 33-356-72

Soubor pěti povídek o životě, díle a příbězích malířů, převážně abstraktních.

Jeden z nejvýznamnějších poválečných českých malířů nebyl jen vynikajícím výtvarníkem, ale i pronikavě inspirujícím spisovatelem. Svazek jeho deníků, básní, poznámek, příležitostných textů a interview shrnuje celé Medkovo literární dílo. A. Hartmann a B. Mráz, kteří svazek uspořádali a doplnili komentáři, zařadili do knihy i texty Medkovi věnované a velké množství fotografií, dokumentů, kreseb a jiných ilustrací. Bez znalosti Medkových textů je nemožné si udělat skutečnou představu o české literatuře padesátých let, o našem surrealismu a umělecké atmosféře let šedesátých.... celý text

Ve čtrnácti esejích autor vychází z evangelijního příběhu o „nevěřícím Tomášovi". Představy o Bohu, církvi a víře „bez zranění" autor považuje za iluze. Ke křesťanské víře patří odvaha vidět rány našeho světa a dotýkat se jich vírou, která sama je jimi zasažena, zraněna. Tváří v tvář „zraněnému Bohu" člověk může odložit „brnění, masky a šminky", jimiž před druhými a někdy sám před sebou zakrývá svá bolestná místa. Kniha obsahuje jak teologicko-filozofické meditace, dotýkající se mystických hloubek víry, tak překvapivé, ostré i místy humorné komentáře konkrétních událostí a typických znaků naší doby. Zdrojem autorovy inspirace je křesťanská i židovská mystika, Pavlova a Lutherova teologie kříže, současná postmoderní filozofie a teologie i poklady staré lidové velikonoční zbožnosti a umění a v neposlední řadě i autorovy vlastní zkušenosti z dlouholeté terapeutické i pastorační praxe.

Otokar Březina patřil k české moderně na přelomu devatenáctého a dvacátého století, která přinesla do české literatury množství různých přístupů k literatuře, jako byla dekadence a symbolismus. Jeho základní myšlenky, které plně krystalizují právě ve sbírce Ruce (první vydání 1901), se brzy obrací k mysticizmu, kde se stal předchůdcem mnoha dalších autorů. Ruce jsou pro Březinu symbolem lásky, spojení mezi všemi lidmi, ale také symbolem práce, která jako jediná může vysvobodit člověka z bludného kruhu viny, která ho provází už od počátků.