Paolo Volponi byl italský spisovatel, básník a politik. Jeho složitá a podmanivá próza, jen těžko zařaditelná, zaujímá v italské literatuře 20. století jedinečné místo. Volponiho dílo se zaměřuje na znepokojivé a utopické potřeby současnosti, mistrně zachycuje odcizené vztahy mezi jednotlivci a výrobními strukturami. Jeho pozdní dílo jemně poukazuje na porážku jakýchkoli reformistických hypotéz, což z něj činí jednoho z nejmodernějších klasiků.
Román italského spisovatele, poctěný cenou Strega, je koncipován jako pamětní spis sepsaný selským filosofem a rebelantem ze zapadlé vsi nedaleko Urbina a líčí jakýsi donkichotský zápas tohoto člověka o lepší svět. Tento člověk si na základě neurovnané četby a vlastního pozorování vytvořil utopistickou filosofickou koncepci všenápravy světa a při jejím uskutečňování dostává se na každém kroku do konfliktu s realitou světa a nakonec podléhá. Román bohatý myšlenkami i dějem, který vydává sugestivní svědectví o současném světě.
Psychologický román, odehrávající se v Urbinu v prosinci 1969, je filozofující výpovědí o italské společnosti, jež se po výbuchu bomb v Miláně vyrovnává s útokem na demokratické vymoženosti státu a s pokusem o politické vydírání. Kniha poctěná cenou Premio Viareggio.
Set in 1960s rural Italy, the story follows a small-time farmer who believes that humanity is a collection of machines destined to create a techno-utopia. His radical ideas clash with those around him, particularly his wife, leading to personal turmoil and societal conflict. His journey to Rome to share his vision reveals the fragility of his psyche, as he grapples with paranoia and delusion. Paolo Volponi's novel intricately explores the tension between traditional rural life and the demands of modernity, highlighting the struggle for progress in a resistant society.
«Il sipario ducale» è stato, nel '75, l'avvio di una nuova fase nella narrativa di Volponi. Lo scrittore abbandonava la forma anche esteriormente piu diretta della prima persona, non per dimettere, ma anzi per offrirsi una maggior libertà di intervento e di giudizio. Tutto ciò sembrava richiesto da una materia incandescente, anche temporalmente concentrata (la storia dura nella misura classica di pochi giorni) in una data: quella cruciale del 12 dicembre 1969, con lo scoppio della bomba in piazza Fontana a Milano. Tuono che echeggia, qui, nella remota Urbino, microcosmo rinascimentale velato da un sipario che tutto copre, e attutisce forse, ma sotto cui fermentano l'utopia e la ribellione. L'evento agisce su due mondi diversi: quello del giovane conte Oddino Oddi-Semproni, attorniato da un insensibile coro di zie, e quello di una coppia di anarchici, il professore Gaspare Subissoni, visionario insoddisfatto, e la sua compagna Vivés. Esso pone, come sempre, Volponi a lottare con la sua opera e con i suoi personaggi, e a provocare uno scontro del lettore con la sua pagina. Romanzo intenso d'amore e di storia, «Il sipario ducale» rimane come un'opera di profonda passione e di tensione anche stilistica, quasi incapace di contenere il flusso del racconto e del furore.
