Fulvio De Giorgi Pořadí knih (chronologicky)

La pedagogia contemporanea ha inizio nel Settecento, grazie all’avvento dell’Illuminismo e del Romanticismo che danno il via a una rivoluzione nel mondo dell’educazione e generano nuovi stimoli svincolandosi dalle tradizioni precedenti. Si sviluppano così due posizioni contrapposte fra chi sostiene la centralità dell’educatore e chi assegna invece un’importanza primaria all’alunno; correnti di pensiero che, con le varie opinioni intermedie che vedono l’educazione come un processo unitario di natura etica, hanno dato vita a ricerche che ancora oggi danno a pensare. Questa Storia prende in esame le teorie e le figure principali della pedagogia europea e americana: tra gli altri, Rousseau, Kant, Pestalozzi, Herbart, Fröbel, Durkheim, Laberthonnière, Freud, Makarenko, Gentile, Dewey, Montessori, Milani, Maritain, Piaget, Freire, Illich, Bruner. Una pluralità di prospettive che dimostra come la vera ricchezza della disciplina sia la diversità che caratterizza maestri, allievi, famiglie, momenti storici e mondi culturali, ciascuno con le proprie peculiarità, capaci di ispirare riflessioni ed esperienze educative. Sommario fornito dall'editore

Hlavním tématem encykliky je „sociální přátelství, které nikoho nevylučuje“ a „bratrství otevřené pro všechny“. Papež František reflektuje nezdravé tendence v současné globalizované společnosti, politice, hospodářství a médiích. Identifikuje bezbřehý individualismus, ztrátu smyslu pro společné dobro a vylučování starých, nemocných či nenarozených, vedle bezmezného konzumu a víry v trh jako řešení sociálních a ekonomických problémů, stejně jako sílící nacionalismus a populismus. Papež však nezůstává pouze u kritiky. Povzbuzuje křesťany a všechny lidi dobré vůle k vzájemnému setkávání a rozvíjení vztahů v různých společenstvích. Solidarita, jež se zaměřuje na potřeby chudých a zranitelných, souvisí s chutí lokálního, lidovými hnutími a dobrými sousedskými vztahy. Nově promýšlí také velká témata, jako je digitální propojenost, kulturní a náboženská identita otevřená druhým, nepřípustnost trestu smrti a role OSN v kontextu válek, terorismu a obchodování s lidmi. Na závěr zdůrazňuje základní lidské právo na svobodu náboženského vyznání pro všechny a potřebu dialogu mezi náboženstvími. Tento dialog neznamená kompromisy, ale naopak posílení vlastní identity, která obohacuje druhé.

Il messaggio dell’enciclica è accompagnato da commenti che guardano al testo a partire da tre prospettive diverse: quelle di un teologo, di un vescovo e di un politico.