Fulvio De Giorgi Knihy

Klíčovým tématem encykliky je otázka: „Jaký svět chceme zanechat těm, kteří přijdou po nás, dětem, které právě vyrůstají?“ Podle papeže Františka však tuto otázku nelze řešit izolovaně, pouze v rámci životního prostředí. Papež upozorňuje, že se musíme ptát, co je smyslem života na zemi, jaké jsou hodnoty a základy společenského života, co je cílem naší práce a veškerého našeho úsilí. Pokud se nebudeme zabývat těmito hlubšími problémy, nepovede naše starost o ekologii k žádným významným výsledkům. Proto papež vybízí nejen věřící, ale též všechny obyvatele naší planety k ekologické konverzi a předkládá ve svém textu tzv. integrální ekologii, která se nezabývá pouze environmentálními problémy, ale řeší také hluboce lidské a sociální otázky. Celá encyklika, která je významným příspěvkem k dosavadní sociální nauce církve, je prodchnuta nadějí: „Lidstvo je stále schopné společně pracovat na budování našeho společného domova“.

Hlavním tématem encykliky je „sociální přátelství, které nikoho nevylučuje“ a „bratrství otevřené pro všechny“. Papež František reflektuje nezdravé tendence v současné globalizované společnosti, politice, hospodářství a médiích. Identifikuje bezbřehý individualismus, ztrátu smyslu pro společné dobro a vylučování starých, nemocných či nenarozených, vedle bezmezného konzumu a víry v trh jako řešení sociálních a ekonomických problémů, stejně jako sílící nacionalismus a populismus. Papež však nezůstává pouze u kritiky. Povzbuzuje křesťany a všechny lidi dobré vůle k vzájemnému setkávání a rozvíjení vztahů v různých společenstvích. Solidarita, jež se zaměřuje na potřeby chudých a zranitelných, souvisí s chutí lokálního, lidovými hnutími a dobrými sousedskými vztahy. Nově promýšlí také velká témata, jako je digitální propojenost, kulturní a náboženská identita otevřená druhým, nepřípustnost trestu smrti a role OSN v kontextu válek, terorismu a obchodování s lidmi. Na závěr zdůrazňuje základní lidské právo na svobodu náboženského vyznání pro všechny a potřebu dialogu mezi náboženstvími. Tento dialog neznamená kompromisy, ale naopak posílení vlastní identity, která obohacuje druhé.

La pedagogia contemporanea ha inizio nel Settecento, grazie all’avvento dell’Illuminismo e del Romanticismo che danno il via a una rivoluzione nel mondo dell’educazione e generano nuovi stimoli svincolandosi dalle tradizioni precedenti. Si sviluppano così due posizioni contrapposte fra chi sostiene la centralità dell’educatore e chi assegna invece un’importanza primaria all’alunno; correnti di pensiero che, con le varie opinioni intermedie che vedono l’educazione come un processo unitario di natura etica, hanno dato vita a ricerche che ancora oggi danno a pensare. Questa Storia prende in esame le teorie e le figure principali della pedagogia europea e americana: tra gli altri, Rousseau, Kant, Pestalozzi, Herbart, Fröbel, Durkheim, Laberthonnière, Freud, Makarenko, Gentile, Dewey, Montessori, Milani, Maritain, Piaget, Freire, Illich, Bruner. Una pluralità di prospettive che dimostra come la vera ricchezza della disciplina sia la diversità che caratterizza maestri, allievi, famiglie, momenti storici e mondi culturali, ciascuno con le proprie peculiarità, capaci di ispirare riflessioni ed esperienze educative. Sommario fornito dall'editore