Boris Jirků Pořadí knih (chronologicky)

Katalog z výstavy Z cest v Chodovské tvrzi v roce 2023.

Optikou někdejších norimberských zákonů je ústřední hrdina, desetiletý Jakub, dítětem z tzv. smíšeného manželství. A ačkoliv žije s rodiči a prarodiči v malebném moravském městečku Konice, události druhé světové války nemohou osudově nedopadnout i do jeho světa. Od zákazu vystupování na dětském karnevalu, přes nucené uzavření koloniálu jeho židovských prarodičů, až po povolání do transportu, které obdrží nejdříve Jakubovi prarodiče a později i jeho maminka Charlota. Román Jakubova nezvyklého zrání zachycuje osobní katastrofu miliónů rodin v intimním portrétu, povětšinou laskavě a dětsky naivně. Tikot nástěnných hodin v „neznámém domě“ u tety, kde se Jakubovi podaří dočkat konce války, je neméně hlučnou obžalobou skutečnosti jako halasné scény z příjezdových ramp koncentračních táborů. ***** Z rozsáhlé Dostálovy tvorby jde o nejosobněji laděnou výpověď určenou zde jednoznačně autorovou biografií. Dvoudílný román vznikal na rozhraní epoch, rukopis prvního dílu je datován r. 1987, druhý díl byl dokončen v r. 1991 a přesto, nebo právě v turbulenci devadesátých let, nakonec k připravovanému vydání nedošlo. Vydáváme-li román dnes s novými ilustracemi Borise Jirků, jsme přesvědčeni, že Jakubovo vyprávění neztratil nic ze své poetičnosti i svědecké naléhavosti a směle se řadí po bok velkých jmen literatury s námětem šoa. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadačního fondu obětem holocaustu.

Údiv – v pořadí druhý román Kamila Vondráška s podtitulem Červená knihovna pro chlapy. Podtitul do značné míry odráží macho pohled hlavního hrdiny na svět a samozřejmě na ženy. Není to ovšem 50 odstínů šedi, ale plnobarevná škála chvílemi až naturalistického pohledu do vztahů a intimity. Je to příběh o vzestupu a pádu, příběh o lehkosti žití i tíze bytí. Je možné, že si román překvapivě získá víc čtenářek než čtenářů – už jen kvůli ukojení jejich přirozené zvídavosti o tom, jak jsou ony samy nahlíženy chlapskou optikou.

Satirizující divadelní hra popisuje tragické vyústění života Alexandra Sergejeviče Puškina a zkoumá manipulační praktiky vládnoucího systému, zosobněného tajnou policií. Historické souvislosti se odvíjejí od milostné avantýry Puškinovy manželky, což osvětluje okolnosti básníkovy smrti. Puškin, legendární postava ruské literatury, je v Bulgakovově hře zobrazen jako politicky angažovaný šlechtic, jehož sympatie k děkabristům ovlivnily jeho společenské postavení. Jeho excentrické chování se nesetkávalo s pochopením v konvencemi svázaném dvorském prostředí. Hra, napsaná v roce Bulgakovova skonu, se soustředí na konflikt, který vedl k Puškinovu smrtelnému souboji v roce 1837. Autor, žijící pod stalinskou diktaturou, vkládá do příběhu konspirační prvky, které naznačují, jak byla rodinná záležitost využita k likvidaci básníka. Děj se odehrává mezi carskými donašeči a špicly, přičemž pozornost je věnována i obyčejným lidem, kteří obdivují Puškina nejen pro jeho emotivní tvorbu, ale i pro jeho sociální cítění. Bulgakov ironicky reflektuje, jak může být básník nepohodlný, i když už není naživu.

Útlá próza slavného francouzského autora, určená jeho židovskému příteli, skrývající se v roce 1943 v okupované Francii.

Tato publikace slouží jako učební pomůcka pro studenty středních a vysokých uměleckých škol v oboru ilustrace a knižní kultura.

Knižní podoba libreta divadelní hry ve verších - Kudykam. Penzión Svět je rozlehlá budova, vystavěná z rozličných "možná" a "snad". Jen na nás záleží, zda zůstaneme váhat uvnitř přiděleného pokoje, anebo přikývneme vnitřnímu nepokoji a vykročíme potměšilou spletí chodeb a schodišť od jistot k nejistotám. Hrdinové Horáčkovy lyrické férie se k takovému kroku odvážili. Odvahu prokázal i sám jejich autor - už jen tím , že je na nevázané cestě nechává promlouvat výhradně řečí vázanou: v dekasylabech, i villonských baladách. Příběhu vtiskl mravní výzvu, ale nezapřel ani své okouzlení tragikomickou barvitostí, neomalenou sprostotou i vznešeností lidského mumraje.

Boris Jirků, významný současný malíř a grafik, prof. Vysoké školy umělecko průmyslové v Praze, kde vyučuje figurální kresbu, se v letošním roce dožívá významného životního jubilea - padesáti let. Při této příležitosti vychází autorova monografie; její součástí jsou také texty významných českých osobností z vědeckého i kulturního života. Základní text zpracoval prof. Koutecký, další texty pocházejí z pera M. Ebena, V. Merty, P. Šabacha, J. Rouse a dalších osobností. Monografie obsahuje nové ilustrace, vybrané obrazy, malby z cest, portréty, sochy, grafické listy a kresby.

Publikace představuje tvorbu českého výtvarníka Borise Jirků.

Deset povídek, deset popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá... Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.

Básnická sbírka tematizující vzestupy a pády lidského života – evokováni jsou milenci poznávající krásy lásky v lese, snění „na břehu řepkového moře“, sněhové vánice, vzpomínky na předky-nevolníky či obrazy orání a zrání zrna.

Soubor povídek, v němž známý autor románů z lékařského prostředí soustředil své krátké prózy publikované časopisecky nebo vysílané rozhlasem. Obsahuje : I / Doktorské příběhy II / Zlá doba okupace III / Dobrá doba míru IV / Ohlédnutí do daleké historie .

Románová prvotina sovětského spisovatele, jež byla psána v letech 1916-1923 a poprvé vyšla teprve v r. 1935. Autor, charakterizovaný pro svou literární metodu jako "mistr skvěle vybroušených miniatur", už v této své próze vytváří v podstatě sled drobných obrázků, ve kterých se ve stále nových situacích, prostředí a vztazích objevují hlavní hrdinové: začínající spisovatel Maximov a dvě ženy, k nimž jej váže rozporný vztah.

Román Sto roků samoty, který vyšel poprvé v roce 1967, je jedním z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo. Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 - 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 - 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho. Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti - metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze....