Boris Jirků Pořadí knih (chronologicky)

Katalog z výstavy Z cest v Chodovské tvrzi v roce 2023.

Optikou někdejších norimberských zákonů je ústřední hrdina, desetiletý Jakub, dítětem z tzv. smíšeného manželství. A ačkoliv žije s rodiči a prarodiči v malebném moravském městečku Konice, události druhé světové války nemohou osudově nedopadnout i do jeho světa. Od zákazu vystupování na dětském karnevalu, přes nucené uzavření koloniálu jeho židovských prarodičů, až po povolání do transportu, které obdrží nejdříve Jakubovi prarodiče a později i jeho maminka Charlota. Román Jakubova nezvyklého zrání zachycuje osobní katastrofu miliónů rodin v intimním portrétu, povětšinou laskavě a dětsky naivně. Tikot nástěnných hodin v „neznámém domě“ u tety, kde se Jakubovi podaří dočkat konce války, je neméně hlučnou obžalobou skutečnosti jako halasné scény z příjezdových ramp koncentračních táborů. ***** Z rozsáhlé Dostálovy tvorby jde o nejosobněji laděnou výpověď určenou zde jednoznačně autorovou biografií. Dvoudílný román vznikal na rozhraní epoch, rukopis prvního dílu je datován r. 1987, druhý díl byl dokončen v r. 1991 a přesto, nebo právě v turbulenci devadesátých let, nakonec k připravovanému vydání nedošlo. Vydáváme-li román dnes s novými ilustracemi Borise Jirků, jsme přesvědčeni, že Jakubovo vyprávění neztratil nic ze své poetičnosti i svědecké naléhavosti a směle se řadí po bok velkých jmen literatury s námětem šoa. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadačního fondu obětem holocaustu.

Údiv – v pořadí druhý román Kamila Vondráška s podtitulem Červená knihovna pro chlapy. Podtitul do značné míry odráží macho pohled hlavního hrdiny na svět a samozřejmě na ženy. Není to ovšem 50 odstínů šedi, ale plnobarevná škála chvílemi až naturalistického pohledu do vztahů a intimity. Je to příběh o vzestupu a pádu, příběh o lehkosti žití i tíze bytí. Je možné, že si román překvapivě získá víc čtenářek než čtenářů – už jen kvůli ukojení jejich přirozené zvídavosti o tom, jak jsou ony samy nahlíženy chlapskou optikou.

Divadelní adaptace románu M. Bulgakova, kterou pro pražské Národní divadlo připravila Oxana Meleškina-Smilková. Publikace obsahuje kromě samotného textu adaptace i stručný životopis M. Bulgakova, studie o románu a jeho interpretacích a portréty inscenátorů a herců.

Útlá próza slavného francouzského autora, určená jeho židovskému příteli, skrývající se v roce 1943 v okupované Francii.

Tato publikace slouží jako učební pomůcka pro studenty středních a vysokých uměleckých škol v oboru ilustrace a knižní kultura.

Knižní podoba libreta divadelní hry ve verších - Kudykam. Penzión Svět je rozlehlá budova, vystavěná z rozličných "možná" a "snad". Jen na nás záleží, zda zůstaneme váhat uvnitř přiděleného pokoje, anebo přikývneme vnitřnímu nepokoji a vykročíme potměšilou spletí chodeb a schodišť od jistot k nejistotám. Hrdinové Horáčkovy lyrické férie se k takovému kroku odvážili. Odvahu prokázal i sám jejich autor - už jen tím , že je na nevázané cestě nechává promlouvat výhradně řečí vázanou: v dekasylabech, i villonských baladách. Příběhu vtiskl mravní výzvu, ale nezapřel ani své okouzlení tragikomickou barvitostí, neomalenou sprostotou i vznešeností lidského mumraje.

Boris Jirků, významný současný malíř a grafik, prof. Vysoké školy umělecko průmyslové v Praze, kde vyučuje figurální kresbu, se v letošním roce dožívá významného životního jubilea - padesáti let. Při této příležitosti vychází autorova monografie; její součástí jsou také texty významných českých osobností z vědeckého i kulturního života. Základní text zpracoval prof. Koutecký, další texty pocházejí z pera M. Ebena, V. Merty, P. Šabacha, J. Rouse a dalších osobností. Monografie obsahuje nové ilustrace, vybrané obrazy, malby z cest, portréty, sochy, grafické listy a kresby.

Publikace představuje tvorbu českého výtvarníka Borise Jirků.

Deset povídek, deset popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá... Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.

Sen Kalugin usnul a tohle se mu zdálo: sedí v křoví a okolo se prochází milicionář. Kalugin se probudil, poškrábal se na puse, znovu usnul a zdálo se mu tohle: prochází se okolo křoví, ve kterém sedí schovaný milicionář. Kalugin se probudil, pod hlavu si dal noviny, aby si neslintal na polštář, znovu usnul a zdálo se mu, že sedí v křoví a okolo jde milicionář. Kalugin se probudil, vyměnil noviny, lehl si a usnul. Usnul a znovu se mu zdál sen, jak sedí za milicionářem a okolo se procházejí keře. Kalugin zařval, zazmítal sebou v posteli a už se neprobudil. Spal nepřetržitě čtyři dny a noci. Pátý den se probudil tak zesláblý, že si boty musel přivázat provázkem k nohám, aby mu nespadly. V obchodě, kde si vždycky kupoval pšeničný chléb, Kalugina nepoznali a strčili mu chléb položitný. Zdravotní hygienická komise při prohlídce bytu shledala Kalugina hygienicky závadným a k ničemu se nehodícím a přikázala bytovému družstvu vyhodit Kalugina společně se smetím. Kalugina přeložili napůl a vyhodili ho jako odpad.

Básnická sbírka tematizující vzestupy a pády lidského života – evokováni jsou milenci poznávající krásy lásky v lese, snění „na břehu řepkového moře“, sněhové vánice, vzpomínky na předky-nevolníky či obrazy orání a zrání zrna.

Soubor povídek, v němž známý autor románů z lékařského prostředí soustředil své krátké prózy publikované časopisecky nebo vysílané rozhlasem. Obsahuje : I / Doktorské příběhy II / Zlá doba okupace III / Dobrá doba míru IV / Ohlédnutí do daleké historie .

Maximov, hlavní postava knihy se pokouší být spisovatelem. Neustále přemítá o této práci, o jejím smyslu, a kudy chodí, tam hledá důvody, proč se této práci věnovat.

Román Sto roků samoty, který vyšel poprvé v roce 1967, je jedním z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo. Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 - 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 - 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho. Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti - metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze....